Milé dětičky,

promiňte, snad se tímto pozdravem nikdo neurazí. Vzhledem k mému věku si myslím, že si toto oslovení mohu dovolit. Však víte nebo ne, ale letos v létě to bylo plných deset let, co jsem přišel na svět. Jó, to už jsem toho zrajzoval – nejdřív Kolín nad Rýnem a vlastně si ani nepamatuji, kde všude jsem byl. Nyní vás zdravím zase z Říma. Těšil jsem se na letnější teploty, i když u moře jsem také byl.

Deset let. To je dost, ne? Co se za tu dobu objeví škrábanců, kolik nových baterek, kolikrát musím na větší kontrolu k lékaři (u mě asi jednou, kdy mi vyměnili spoušť)...

A také? Bééé. Ano je to tak. Bobinka, má drahá, mladší než já, před rokem odešla. Ještě na misiích jste jí viděli v plné kráse, ale tolik zážitků nerozdýchala. V létě jste po mém boku mohli vidět její následovnici. Doufám, že vám spolu budeme moct přinést ještě nejednu radost.

Nyní ovšem se s vámi loučím. Kahan dohasíná a na pero už nevidím.

Váš Bobík