Trošku už jsem odpověděla Vojtovi... Když nebudu myslet jen na pár hodin před a po slibech, tak vnímám, že okamžiku, kdy jsem se Pánu zcela zasvětila, plynule předcházelo celých 10 let od křtu (a vlastně i mé hledání Boha před konverzí) a také každý z kroků u sester během mé formace ("okukování", aspirantka, postulantka, novicka).
Vydala jsem se na cestu, po které mne za ruku vedl Pán a dospěla jsem k mostu přes řeku zasvěcení. A teď jsem ten most přešla a dál s Ním pokračuji. Je to On, kdo mne vede. Někdy utíkám s hořícím srdcem, jindy asi budu i chvílemi jen škobrtat...
Kdosi se mne ptal, zda si teď užívám "svatební cesty". Pokud se tím myslí být naplno ponořena v našem apoštolátu, tak to tedy ANO (v tuto chvíli zdravím z knihkupectví:-)

Děkuji, že mohu slyšet, že i pro tebe "zvenku" byly sliby slavností. Bylo to mým přáním, aby se jednalo o radostnou a Bohem naplněnou liturgii pro každého, kdo se jí bude účastnit.
Až do poslední chvíle jsem však myslela na spoustu věcí rázu organizačního (např. těsně před začátkem jsem zazmatkovala, že nemám text slibu:-(). Ale v okamžiku, kdy jsem v průvodu vstoupila do kostela, bylo vše naráz JINAK. Velký pokoj a tichá radost. Vnímala jsem kněze u oltáře i přátele sedící v lavicích za námi, ale především jsem byla ve spojení s Pánem Ježíšem a byl to "náš velký den"! Jakoby ta noc, kdy jsem byla pokřtěna a kterou jsem před 10ti lety vnímala jako noc zásnubní, vedla přímo do tohoto dne mé "malé nebeské svatby".

Chvilka v MŠ, ale nebavilo mne tam odpoledne spát a tak jsem tam raději nechodila (co já bych za to teď dala:-) Základka, čtyřleté gymnázium humanitně zaměřené, paralelně divadelní věda na FFUK a činoherní dramaturgie na DAMU. Už jako aspirantka jsem se po roce pauzy od VŠ studií vrátila na Katolickou teologickou fakultu a studovala "dálkově".
V postulátu v Římě jsem jako host navštěvovala některé kurzy na Papežské lateránské univerzitě (zázrakem udělala i dvě zkoušky). Během noviciátu se oficiálně nestuduje, ale spolu s dalšími novickami jsme nejprve navštěvovaly "školu pro novicky" a pak vyšší level "studia pro řeholníky". Teď mám pauzu (ovšem každá paulínka se vzdělává sama o sobě stále), ale myslím, že mne dokončení teologie nemine.

Ozvat se nám. Dobrých autorů je málo, ale co když to třeba jsi i ty! PS: jestli se chceš "dobře uvést", je fajn znát naše ediční řady a vědět, proč by ta kniha měla vyjít (na jaké téma, které žije současný člověk, reaguje apod.).

Boží působení nelze nikdy přesně zachytit, ale pokusila jsem se o to na mém blogu na signaly.cz.
Omlouvám se,že tedy odkazuji sem.
http://neposeda.signaly.cz/0801/credo-1-dil-hledani
Toto je 1. díl z celého "triptichu". Stačí se proklikat dál.

To je těžký dotaz: každým mým oblíbeným místem je takové, kde jsem nějak intenzivně prožila Boží blízkost.
V Praze je tomu tak na Břevnově. Když jsem doma, jezdívám do kraje sv. Zdislavy. A když se dá, ráda se vracím na Klokoty, kde má mé hledání povolání část svých kořenů. V Itálii je to Assisi, ale také "třeba jen" Tre fontane v Římě.

Kdo teď čeká, že napíšu, že v kapli, tak ho zklamu. Ano, v modlitbě nabírám hodně sil, ale pokud jsem předtím pár nocí moc nespala a přes den byl stres (takové věci se v redakci a nebo před sliby stávají:-), tak je třeba i fyzického odpočinku. Prostě si trošku o volné neděli pospat a odpoledne vyrazit do přírody (procházka podél Vltavy a nebo do Divoké Šárky nebo občas společně se sestrami i někam dál). A také mi někdy udělá dobře nedělní pohádka s hrnkem "české kávy".

Mé spolusestry se znají především s jinými italskými řeholnicemi a nebo španělskými řeholníky. Na začátku společně dělaly rekolekce a nebo společně trávily sváteční chvíle. Ale postupně se okruh našich přátel rozrůstá... Třeba při letních setkáních mládeže, kde spolupracujeme navzájem mezi sebou a tvoříme jednu rodinu.
Mnoho mých řeholních přátel pochází ze společenství, kde jsem "rostla" ve víře i v hledání povolání. Odtud je několik krásných manželství, ale také povolání k servitům, karmelitánům a sestrám Božího milosrdenství.
A jak je tomu u vás?

Osloveni Kristem ho hlásáme dál a to skrze knihy, film, internet... Skrze to, čím svět žije a my tak vstupujem do toku informací a vnášíme do něj evangelium.

Opět si dovolím citovat jiný můj text, sice už 2 roky starý, ale pořád platný:
Protože jsem od dětství vnímala, že mým „povoláním“ bude ukazovat lidem pravdu a krásu (už v 2. třídě jsem chtěla být spisovatelka), tak mne jejich plné nasazení v apoštolátu hlásání Božího Slova okamžitě oslovilo. (Ještě před křtem jsem při první návštěvě Telepace jasně vnímala, že „dýchám můj vzduch“ – a najednou paulínky byly od stejné branže!) Jen jsem si kladla otázku, zda to není málo rozhodnout se jen podle toho, že dělají stejné věci, které se líbí i mně. Proto jsem ještě hledala dál. K sestrám jsem však chodila na modlitbu a občas pomoci s něčím v redakci (při jedné odpolední modlitbě připravené pro mládež, kam jsem dorazila pozdě a skoro s nechutí, se stala zvláštní věc: v jednom okamžiku jsem se podívala na jednu ze sester, která mi do té doby nebyla moc sympatická, a naprosto jasně, v postoji čiré lásky jsem si uvědomila: bude mou spolusestrou). Bylo to tak těžko uvěřitelné, že jsem chtěla zapomenout na tuto událost a dál jsem se pídila po místě, které by ještě více odpovídalo mým vysněným představám o „životě v klášteře“. Ale čím dál více jsem zjišťovala, že jakýkoliv krok jiným směrem, končí nezdarem (jako dokonce i bolestí hlavy či zlomenou rukou – vždyť já prosila, aby mi dával znamení, jen jsem je odmítala číst!) A tak dny ubíhaly a já čím dál více vnímala, že je již čas učinit jasné rozhodnutí: že žiji ve světě, ale že mne už nenaplňuje tím, co dříve, a že jsem někde uvnitř duše velmi smutná.
Celý příběh na: http://neposeda.signaly.cz/0803/volal-a-jsem-k-4

Snad nikoho nepohorším, ale já se o tom dozvěděla během sobotního úklidu. Sestry, které ten den byly v knihkupectví, nám hned volaly do komunity. Okamžitě jsme se šly podívat na web ČBK a Pražské arcidiecéze a pak jsme (po očku) sledovaly ČT24.
Hradecká diecéze se mi vždy zdála jako ta, co jde o krok napřed (nebojí se hledat nové cesty) a tak doufáme, že ten, kdo ji dosud vedl, povede dobře i nás "Pražáky". Za nového arcibiskupa jsme se modlily a i nyní budem v modlitbách pokračovat.

Pokřtěná jsem Terezie Benedikta a to podle Edity Steinové. Vnímám, že si mne skutečně vybrala a čím dál víc poznávám, kolik toho máme společného. A také kolik mi ještě chybí do její vroucí lásky k Pánu, k pravdě a oběti.
Biřmovacím patronem mám Augustina - stejný příběh jako s Editou. Jako konvertitka jsem si snad ani nemohla vybrat jinak. Augustin vyhrál soutěž nad sv. Pavlem (ale já už tenkrát tušila, že na mne apoštol čeká hned "za rohem").
Do třetice patří mezi mé oblíbené i Zdislava z Lemberka. Je to taková spřízněnost, o které těžko říci proč. Snad, že do míst, kde žila, jsem často chodívala (i jako nevěřící a vnímala "cosi") a stále se tam ráda vracím. Je patronkou mé diecéze, kraje a já ji svěřila i mé rodiče.

Tak to by bylo minimálně na jeden večer vyprávění:-)
Úplně stručně: přes začáteční potíže (cizí jazyk a jiná kultura i kuchyně) jsem jasně vnímala, že je to místo, kde je se mnou Bůh. A pak - i přes občasné formační povytahání za ucho - jsem pořád věděla, že jsem mezi svými spolusestrami.
Na začátku jsem byla v domě s juniorkami studentkami z celého světa. Noviciát jsme měly také mezinárodní. A má pražská komunita je také "Amerika-Evropa-Asie". Zkušenost žít společně a ne jen "vedle sebe", hned tak v ČR nedostane každý.

Ahoj, dík za odvahu položit dotaz.
My nemáme hábit, máme řeholní oděv (je rozdíl mezi řádem a kongregací - ale to je složité to vysvětlovat stručně).
Nosíme ho pořád, když zrovna nejsme na kole nebo se nedáme do velkého úklidu:-)

Miluji hudbu a zpívám si, když jsem sama, ale patřím mezi to 1% těch, kdo mají skutečně hudební hluch.

Ráda poslouchám klasiku, volím podle nálady. Dříve se mi hodně líbila rocková muzika a pokud jsou dobré texty, nemám problém ani teď. A ještě než začalo být moderní poslouchat etno, tak jsem ho poslouchala (na kolejích jsme si mezi studenty různých "prapodivných" jazyků vyměňovali nahrávky a já si vozila z cest ze zahraničí).
A úplně bych zapomněla, že s přibývajícím "věkem" si čím dál radši poslechnu i jazz. Blues jsem milovala už v tanečních:-)
Co rozhodně nemusím je POP (omlouvám se příznivcům), který se rve člověku do uší, ať se hne kam se hne.
Křesťanské písně, zvl. chvály, si ráda zpívám, ale opět záleží na textu a zda nejsou příliš podbízivé.

MILUJI TICHO a HUDBU PŘÍRODY (symfonie od samotného Autora stvoření).

Tu melu jsem sledovala jen přes internet (tak jako samotnou mši svatou - takže těžko mohu říci, jaké to v tomto případě bylo) a velmi mne to bolelo.
Jako Dcera sv. Pavla jsem mému "duchovnímu otci" věrna a tak před zákony (a tím nemyslím dokumenty, ale jejich zákonické vykládání a aplikování) dávám přednost svobodě Ducha a tomu, co vede ke vztahu s Pánem před tím, co jen posiluje lidské ego a rozděluje bratry.
"Jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona" (Gal 2,4).

Jenže takhle by to mohlo vyznít velmi jednostraně. Já však zažila i mši svatou za doprovodu kapely mladých lidí a byl to úžasný koncert, jen jsem si pak říkala, že budu muset jít ještě jednou na mši (a to není ok). Jinde varhaník předvádí své umění, ale kněz musí čekat, až mu "dovolí" pokračovat (a to také není ok).
Tedy se sv. Pavlem, který nežil sám sobě, ale Pánu, říkám i já: "Plamen Ducha nezhášejte, všecko zkoumejte, dobrého se držte"(1Sol 5,19.21).

Ale proč pomalu a s pedagogickým citem nevést mladé křesťany k chápání jiné hudby než se jim běžně nabízí?! K tomu musí být ochota z obou stran - a to mě na tom nejvíce bolelo, že ta chyběla.

Věřící i nevěřící přátelé to tak nějak tušili předem (dala jsem si na čas, než jsem to oficiálně řekla) a vesměs jim to přišlo "dobré". Někteří z nevěřících přátel se ode mne vzdálili, že jejich život není "svatý"... Pevně věřím, že se ještě potkáme. V jednom případě se tak už stalo.
Doma jsem to říkala s obavami, ale ukázalo se, že mateřské srdce rozumí i beze slov, maminka si to myslela už dávno. Ovšem myslela si,že půjdu někam za mříže, kde mne už nikdy neuvidí. Takže jsem to musela dlouho vysvětlovat, opakovat... Řekla jsem to také v dostatečném předstihu, aby se s tím rodiče i sestra (jiné příbuzné nemám) vypořádali. Naplánovali jsme společnou dovolenou a pak ještě s každým z nich pár dní zvlášť (mamku jsme vzala do Paříže a bydlely jsme v jednom klášteře, s tatínkem jsme vyrazili na Šumavu a spali na faře a se sestrou jsme se vydaly do Sv. Jana pod skalou a byly hosty v budově, kde je dnes škola i s kaplí).
Ovšem i tak potřebovali další roky, aby je přešel strach, že mne ztratí. Hodně pomohlo, když mne doprovázeli do noviciátu v Římě a poznali naši velkou italskou "familii" a komunitou byli přijati jako kdyby už dávno patřili do rodiny. Dva roky na to tam jeli se mnou zas. To není náhoda, že?!
Ale happyend to ještě není: ještě hodinu před sliby se mne mamka ptala, zda jsem si to nerozmyslela...

Paulínky jsem znala z knížek (to byly časy, kdy ještě u loga bylo napsáno, že jde o logo "kongregace, jejímž úkolem je hlásat evangelium prostřednictvím sdělovacích prostředků"). To jsem zahořela poprvé!
Pak jsem v ADCM Nazaret našla jakýsi "letáček" a na něm paulínku s mikrofonem v ruce, jak hlásá evangelium. Další plamínek!
Posledním nepřímým působením byl otec Jenda Balík, s kterým jsem hodně spolupracovala a tak jsme při cestách mluvili o všem možném. On už tenkrát vydával knihy u nás a tak často mluvil o sestrách, jaké jsou normální a fajn se s nimi dělá. Pozor, už skoro hořím:-)
A nakonec jsem jedno pozdní odpoledne (LP 2000 - asi už těsně po křtu) našla odvahu a vypravila jsem se omrknout sestry do knihkupectví. Nebylo ještě 18h, ale už měly zamčeno a viděla jsem, jak uklízí. Zabušila jsem a vykoktala jsem, že jsem "přišla"... Omluvily se mi,že dnes to nejde, ať přijdu jindy.
Až po vstupu jsem se dozvěděla, že tenkrát přiletěla z Říma generální představená a měly s ní mít setkání. A že na mně bylo poznat, že jsem nepřišla jen tak a že se "bály", abych si to nerozmyslela...

Nepopletla jsi to jenom ty, ani běžní diecézní kněží v tom nemají jasno, protože se to nikde nevysvětluje:-)
Hledala jsem, zda v české literatuře o tom něco je, nic jsem nenašla. Snad jen v Kanonickém právu (nečekám, že ho máš v své knihovničce).
Tedy úplně základní rozdíl je daný dobou vzniku: řády jsou ty původní, starobylé, které měly (musely mít pokud šlo o ženské větve) přísnou klauzuru a skládají dosud tzv. slavné sliby (kdežto kongregace mají "jen" věčné sliby: liší se to v radikalitě - kterou však v kongregaci může každý dobrovolně zvolit tak jako tak).
V době po Francouzské revoluci, když byly rušeny kontemplativní kláštery (pohled na ně jako na ty: kdo nic nedělají, jen se modlí a při vstupu odevzdávají majetek církvi), se rodí právě nový typ řeholního apoštolského života (charita, školy, nemocnice, nakladatelství...) Ke konci 20. století pak i další způsoby zasvěceného komunitního života - tzv. společnosti apoštolského života (ale to to komplikuji ještě víc).

Od 2. třídy ZŠ jsem věděla, že chci druhým lidem sdělovat krásu, kterou vidím okolo sebe. Nejprve jsem psala básně, pak příběhy, poté jsem si myslela na žurnalistiku a rozhlasovou dramaturgii. Až se to během gymnázia "ustálilo" na divadle. V Liberci jsem zapadla mezi "umělce" a podnikali jsme různé happeningy i letní představení. Když jsem pak volila VŠ, rozhodnutí padlo na divadelní vědu a později jsem se osmělila i na dramaturgii (vzali mně hned na činohru v Praze - škoda, chtěla jsem to zkusit i na alterně v Pze a ještě víc mne táhla brněnská JAMU).
Během studia jsem už působila v divadle, ale pomalu jsem vnímala, že život z víry a v takové intenzitě, jak jsem ho toužila žít já, nelze sladit s životem po divadelních klubech. Přišla jsem tedy na konkurz do jedné divadelní agentury a "sloužila" divadlům tam.
I teď, jako paulínka, své znalosti i praktické věci z dramaturgie používám při redakční práci, při spolupráci na filmových dokumentech a kdoví, kde ještě... (než jsem začala psát tuto odpověď, stavovali se tu za mnou v knihkupectví dva lidé od jezuitů v Praze, že hledají dramaturga:-).

Dramaturg je ten, kdo zná texty a pracuje s nimi, s jejich výkladem a možnosti čtení pro tu kterou inscenaci; ten, kdo i píše pro konkrétní lidi a pak spolupracuje s režisérem a s herci.
Ufa, má vášeň pro divadlo se jistě teď prozradila:-)))

Jasně! Nesleduji vše (taková sr. Judith je daleko lepší "fanynka"), ale třeba včera jsme se všechny společně dívaly na štafetu. Já si ráno přivstala na závěr hokeje...
PS: Prý ve fotbale bude hrát ČR se Španělskem, to se těším, má představená je Španělka!

Od sobotního večera do nedělního večera máme komunitní duchovní obnovu. Už se těším na ticho a čas na modlitbu.

Slovo "profesionálka" zní až moc "odborně". Řekněme, že se učím dělat dobré věci dobře. A to je také má odpověď: hlásat evangelium lze jakkoliv, všemi prostředky, ale ať i forma odpovídá obsahu.
Na co je však třeba nezapomenout: nejprve máme komunikovat my sami s Bohem a mezi sebou v lásce, pak má smysl i hlásání skrze média.
Mou zkušeností je, že když skutečně žiji obsah a neodfláknu svou práci, tak Duch sv. působí na způsob, jakým sděluji poselství i na ty, kteří jsou jeho adresáty.
Je naším zvykem prosit o požehnání před začátkem apoštolátu, během práce mít na paměti, proč a pro Koho se namáháme (ať už se nám to zrovna daří a nebo se to nějak komplikuje) a na závěr poděkovat. U nás každá nová knížka či DVD je přineseno do kaple a tak děkujeme za pomoc při práci a vyprošujem milosti za ty, komu se produkt dostane do rukou.

Vzhledem k tomu, že mrazivý únor se proměnil ve větrný březen, loučím se s vámi "tazatelé a čtenáři" a děkuji vám za trpělivost. Prosím o modlitbu pro mou komunitu a za náš apoštolát.
A až budete mít v ruce nějakou knihu, film, záložku.. s logem Paulínky, tak vězte, že jsme skrze ně spojeni!