To je velmi těžká otázka. Takových zážitků už bylo a dá Pán Bůh, že ještě bude... Já vnímám hudbu dvojím pohledem - posluchače a hudebníka či dirigenta. Takto mohu rozdělit zážitky do dvou skupin. Za uplynulý rok 2009 toho bylo opravdu hodně. Jako dirigent moc rád vzpomínám na provedení Foerstrovy 4. symfonie "Veliká noc" v březnu s Plzeňskou filharmonií, kde vydal její autor svědectví věřícího člověka - opravdového křesťana o velikonočním mystériu jako cestě ke spáse.
Jako posluchač vzpomínám v poslední době např. na Offenbachovu operu "Hoffmanovy povídky", kterou jsem před Vánoci shlédl v přímém přenosu z Newyorské Metropolitní opery v Pardubickém Multikině...

Chrámový sbor je společenství věřících lidí různého věku, které koná liturgickou službu zpěvem - hlavně o významných svátcích a slavnostech. K tomuto krásnému povolání je třeba se však připravovat: sbor se schází k pravidelným zkouškám každé pondělí.Zkoušky se pak nenesou jen v duchu zpívání, ale někdy také hudbu rozebíráme a snažíme se uvažovat nad duchovním obsahem církevních skladeb.Smysl sboru je pro jeho členy i společenský - zpěváci nejen rádi zpívají, ale sami jsou rádi, ze společné přítomnosti. Rádi konáme i výjezdní zpívání liturgie (např. filiálky, Hradec Králové nebo Chlumek u Luže apod...).
Sbor je určen všem, kdo milují zpívají - zkušenosti se sborovým zpěvem nejsou podmínkou, ale jsou vítány. Byl bych rád, kdyby se toto společenství alespoň z části časem postupně omladilo. Sbor někdy spolupracuje i s "mladším" sborem Salvátor.
Dá se také říci, že chrudimský arciděkanský chrámový sbor je vůbec nejstarším hudebním tělesem ve městě - doložitelné počátky (literátské bratrstvo) sahají do 15. století...

Hudba je obrovské moře. Čím víc člověk poznává (stále však jde spíše o kapky než o vědra), tím těžší je tato otázka... Mezi ty opravdu největší velikány - skladatele řadím jistě J. S. Bacha, W. A. Mozarta, A. Dvořáka, ale mnoho a mnoho dalších... Opravdu tedy nemohu jednoznačně odpovědět. Co se týče dirigování, je pro mne velkým vzorem - velikánem např. Rafael Kubelík, Václav Smetáček, ze světových pak určitě Leonard Bernstein...

Obávám se, že moc ne...
...Ale musím přiznat, že by to asi špatně dopadlo.

Já si jí moc nevšímám, ale jistě u mne existuje.Zejména jsem-li např. na nějakém koncertu, vnímám hudbu jinak, než běžný posluchač - často ji sám pro sebe vyhodnocuji (např. kvalitu provedení, dramaturgii a pod...), aniž bych někdy sám chtěl.
Podobně, když jsem na mši sv., kde hraje někdo jiný, pochopitelně si všímám hudební stránky obvykle velmi pozorně...

Hudebních trapasů znám mnoho - hlavně z vyprávění. I já občas nějaký ten trapásek pocítím - např. někdo zapomene noty, nebo začne hrát úplně jinou skladbu než ostatní, stalo se mi také, že jsem dal gestem nástup a nikdo nezačal...nebo naopak - skladba již zkončila, ale někdo ještě asi 2 takty zpíval a pod...

Prožitek mše svaté varhaníka - chrámového hudebníka je v mnohém odlišný od řadového praktikujícího věřícího. V lecčems může být takový člověk ochuzen - musí se zejména soustředit na průběh liturgie a naplno vnímat např. bohoslužbu slova je zejména při slavnostních bohoslužbách velmi obtížné. Určitou náhradou plného prožívání může být pro mnohé prožití vlastní duchovní hudby, neboť vnímání interpretů a posluchačů je rozdílné (zvláště u staré vícehlasé hudby je u zpěváků často hlubší než u posluchačů).
Každý z nás jsme v chrámu pro boží chválu a hudebníci mají v tomto smyslu zvláštní povinnost - a to je velmi podstatné. Je nutné k této službě přistupovat zodpovědně, velké svátky mít promyšlené dopředu, leccos včas konzultovat s knězem apod...
Co je mým receptem? Každý umělec potřebuje poměrně bohatý duchovní život. Vedle služby chrámového hudebníka, která leccos naplňuje, je nutné žít křesťanství - hledat pravé lidství - a snažit se stále ve víře obnovovat, byť je to občas dost těžké...

Spolupráce se mi líbila a dobře si vzpomínám. Schola zpívala velmi dobře - čistě, ve svižném tempu i s přednesem. Písně v podání Hlubokého koření byly také velmi kvalitně nacvičené - posilovaly v přítomných radost.

Začnu od konce otázky. Velký vliv na mne mělo zejména rodinné prostředí, kde byli vlastně všichni profesionálními hudebníky - dědeček (dlouholetý regenschori, hudební skladatel), otec (flétnista, ředitel hudební školy, také skladatel), maminka (učitelka klavíru) atd... Asi od 4 let jsem chodíval s dědečkem na kůr, pozoroval, co se děje v kostele a zpíval...
Přiznám se, že jsem s talentem, který jsem obdržel do vínku nikoli svoji zásluhou, zacházel zpočátku dost nevděčně - vůbec mne nebavilo cvičení (na housle). Nikdy jsem ale nepomyslel na to, že bych s hudbou přestal! Po ZŠ jsem se rozhodl nejprve pro gymnázium (druhým velkým koníčkem byl tehdy dějepis), teprve poté pro konzervatoř a následně AMU. Bylo tomu tak dobře, protože bez gymnázia bych neměl zdaleka takový přehled a potřebnou zralost pro hlavní obor - dirigování. Ten moment definitivního rozhodnutí neumím zcela popsat a nevím, kdy se dostavil - spíše pozvolna. Rozhodnutí přicházelo snad během 4. ročníku GJR, kdy jsem měl již svůj sbor, taneční orchestr i kvartet.
Pán Bůh to u každého plánuje dopředu a rozhodne o našem správném povolání - místu ve společnosti mnohem dříve. Člověk to musí nějak vycítit.

Ten přerod v otce jsem ani nějak zvlášť nepocítil. Možná také proto, že to trvalo poněkud déle a bylo to v  určitou dobu dost bolestné (první dítě se nám narodilo mrtvé).
Dnes si nedovedu svůj život bez dětí představit, jsou velkou radostí a naplněním mého života. To, o co jsme se s manželkou museli po jejich narození "uskromnit - omezit", je ve srovnání s nimi směšná banalita...
Zaslouží si také více mého času, ale povolání hudebníka je již z podstaty časově poměrně náročné.

Mám rád přírodu a v ní pěší turistiku (nejraději v Železných horách), také historii, ale k té nemám nyní moc času (zejména k četbě) - občas sleduji na internetu v archivu Čt nějaké historické pořady (televizi nemáme a ani nechceme).Každý den posloucháme rozhlas (Vltava, Praha, Čro6). Rád vařím, hraji šachy, mastím karty (kanasta, mariáš, patience) a mám sbírku kaktusů.
Šachy a karty však nehraje zásadně moje žena, tak jsem toho za posledních 10 let moc pravda nenahrál (občas s bratrem nebo otcem). Těším se, až to budou chápat moje dcery, pak je to naučím...

Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět. Možná, kdybych zde uvedl, že víra v Boha, nemusel bych nic dodávat a všichni by se s touto odpovědí spokojili. Ale já měl tehdy opravdu pocit, že je Hospodin daleko. Časem jsem poznal, že se snad nejednalo o Boží vůli, ale o Boží dopuštění, což je dost velký rozdíl. Bůh pak dokáže časem obracet zármutek v radost, tmu promění ve světlo.
Je pravda, že hlavně manželka měla později psychické problémy a ani já jsem na tom nebyl zrovna nejlépe. Čas je velký lék, který nám Stvořitel dopřává k zotavení, ale jizvy na duši, byť zhojené, zůstávají v člověku po prožití takovéto zkoušky na celý život. I to snad může mít svůj význam.

Zatím ne, je to pro mne dobré zjištění...

Pamatuji. Zrovna je tomu 11 let, bylo to začátkem února 1999. Dědeček byl tehdy hospitalizován v nemocnici a nezbývalo, než za varhany usednout a samostatně mši sv. hrát (před tím mne dědeček nějakou dobu učil, chodil jsem s ním na mše a pomáhal v chrámovém sboru, sám jsem pod jeho dozorem hrával na Křížových cestách a pod.). Pak jsem hrával pravidelně každou neděli u sv. Kateřiny a občas zaskakoval ve farním chrámu (tehdy probíhala stavba nových varhan).
Tebe asi zajímají mé pocity při prvních mších sv., které jsem hrál. Měl jsem trému, ale byl jsem rád a jsem rád dodnes, že to mohu dělat - miluji toto povolání.

Velmi. Povedlo se mnoho neobyčejných věcí. Celý festival snad ve své žánrové pestrosti a časovém rozměru nemá ve světě vůbec obdoby. Škoda, že nebyl více propagován na celostátní úrovni - moc by to kulturní Chrudimi pomohlo. Nadruhou stranu je to vůbec div, že se projekt v celistvosti uskutečnil a byl dotažen do konce - v době hospodářské krize. Jsem šťastný z projektů, které se podařilo realizovat - např. Česká filharmonie, uvedení Hniličkových skladeb, muzikologická konference a Doubravův balet Král Lávra... Vedle jiného zůstane jako památka také několik nově vydaných literárních prací o hudbě. Máme být právem jako chrudimáci na co pyšni.

Jako většina dirigentů mám mnoho snů, které bych si chtěl splnit - skladeb a těles, jež bych rád řídil. Vedle těch velkých hudebních děl, která bych chtěl nastudovat a řídit (např. Bachova Velká mše h moll, Dvořákovo Stabat Mater...) se pro mne vlastně takovým snem stává každá i maličká krásná skladba, kterou při své práci objevím a pak ji toužím na prchavý okamžik vdechnout život...
Ty velké sny přenechám k úvaze Pánu Bohu.

Já asi tuším, kam tato otázka míří. Nejlepší je, když jsou v této službě všechny složky. Z živého přítomného Boha vyvěrá veškerá síla církve, tedy i posvátné hudby. Je však rozdíl mezi pouhou náboženskou a posvátnou hudbou, která je přímo určena ke slavení liturgie. Její přesné vymezení není tak jednoznačné, ale zároveň není věcí názoru! Církev má platné přesné regule pro liturgickou hudbu (mohu dodat), jež jsou také mj. součástí dokumentů druhého vatikánského koncilu. Každý, kdo chce sloužit hudbou při liturgii by je měl znát a snažit se je naplňovat. Řada věřících, kteří liturgii u nás (v ČR) vykonávají tato pravidla nezná - nebo nechce znát, mnozí dělají, jako by neexistovala.
Pán Bůh si zaslouží chválu tím nejlepším a žádá o to zejména ty, kterým k tomu dal dar.
O problematice liturgické hudby bych takto mohl hovořit ještě moc dlouho, ale myslím že to není zde účelem. Můžeme se na to klidně někdy sejít a probrat to.

Moc vám všem děkuji za upřimné otázky, řada z nich mne obohatila. Přeji vám zdar pro každé dobré dílo a vyprošuji požehnání. Tomáš Židek.