Je mně bližší název Tejnice a také ho často používám.

Rok kněží je vyhlášen pro celou církev. Není to specialita pouze pro kněze. Každý z nás se má zamyslet, co konkrétně pro něho kněžská služba znamená. Když nebudou kněží, nebudeme mít možnost přistupovat ke svátostem. Myslím si, že tento rok nám všem má pomoci objevit vzácnost kněžské služby. Považuji za důležité, abychom se ve farnostech nemodlili pouze jen za nová kněžská a řeholní povolání, ale abychom se modlili, aby z naši farnosti vzešlo kněžské povolání.

Při křtu svatém jseme všichni přijali všeobecné kněžství. Máme tedy úkol svědčit o Kristu. Rok kněží pro nás může být i velikou otázkou jak já naplňuji své všeobecné kněžství, jak já svědčím o Kristu.

Každé dítě si na něco hraje. Já jsem si hrál na pana faráře, na strojvedoucího, na pohřebáka a na popeláře. Nejvíce jsem chtěl být knězem. Samozřejmě to bylo pouhé dětské přání, ale i v tom vidím velký smysl pro mé kněžské povolání. Od roku 1993 jsem začal jezdit na Svatou Horu k redemptoristům. To místo mě velmi přirostlo k srdci. Jezdil jsem tam jednu dobu každý týden. Tak jsem poznal řeholní život. Chodil jsme každý den ministrovat i v Hrochově Týnci. Pan farář mě zval na faru, jezdili jsme na různé akce, a tak jsem poznal i co obnáší život diecézního kněze. Pak přišla maturita a já jsem se měl rozhodnout, co budu dělat. Věděl jsme, že chci jít duchovní cestou, ale nevěděl jsem, jestli mám jít do kláštera nebo do semináře. Přihlásil jsem se na Vyšší odbornou školu v Chrudimi, která byla na dva roky. Ovšem po krátké době mně bylo jasné, že se mám přihlásit do semináře. Byla to zvláštní chvíle výjimečného Božího doteku. Později jsem si uvědomil, že těch několik měsíců na Vyšší odborné škole bylo pro mě důležité, abych si uvědomil, že kněžství není nějaké moje zbožné přání, ale že to je pro mě dar, který mi dává Bůh.

Kněžská služba je pro mě velikým darem. Prožívám ji s radostí. Pán Ježíš povolal apoštoly, aby byli s Ním, jak čteme u Marka. Snažím se, abych byl co nejvíce s Kristem, abych alespoň trochu napodoboval Jeho život.

Hudbu mám velice rád, ale aktivně ji neprovozuji. Hrál jsem na trubku, ovšem jen několik měsíců. Přestalo mě to bavit, protože jsem musel chodit do hudebky skoro každý den. To mě vadilo – nemohl jsem chodit ministrovat. Doma jsem si „dupl“ a do hudebky jsem přestal chodit. Rád poslouchám klasiku.

V Chrasti jsem velmi spokojený. Nikdy mě nenapadlo, že bych tady mohl působit, protože to je sousední farnost mé rodné farnosti. Vidím na tom pravdivost slov Písma svatého: „U Boha není nic nemožného.“

Myslím si, že nelze říct, co to je ideální farnost. Jeden svatý říká, že jeden člověk je dost velká pastorace. My máme tendenci posuzovat farnosti podle aktivit. Místo, kde se toho hodně koná, je mnohdy považováno za „živou“ farnost. Důležité je, jestli se lidé ve farnosti opravdu setkávají s Bohem. Když jim v tom různé aktivity pomáhají, tak je to správné.

V životě jsem potkal spoustu lidí a v tom množství je těžké vybrat jednoho člověka. Kdo je však pro mě velkým vzorem, je otec Benedikt Holota.

Vstávám v šest hodin ráno. Pomodlím se ranní chvály a modlitbu se čtením. Pak rozjímám nějaký úryvek z Božího slova. V osm hodin si poslechnu zprávy a snídám. Pak vyřizuji poštu, připravuji si promluvy, náboženství, různé přípravy, vyřizuji papíry, jezdím po úřadech, navštěvuji nemocné, atd. Přicházejí lidé ke svaté zpovědi nebo na duchovní pohovor. Pak obědvám. Ve středu a ve čtvrtek učím náboženství. Odpoledne mám většinou přípravy dospělých na křest. Chodí ke mně mnoho lidí jen tak si popovídat o věcech víry, o smyslu života. Minulý rok jsem si zapisoval, kolik lidí mě navštívilo, a bylo to poměrně velké číslo. Večer mám mši svatou. Během dne se snažím najít si čas na četbu Písma svatého a na krátkou modlitbu. Večer po mši svaté mě většinou někdo navštíví. Pak se pomodlím nešpory, přečtu si nějakou knížku, kapitolu z evangelia, pomodlím se kompletář a jdu spát.

Hlavní mojí aktivitou je setkávání se s Pánem a s lidmi. Máme v Chrasti pěkné společenství seniorů, které se schází jednou za čtrnáct dní. Rád se také setkávám s kněžími. Vedle toho jsou aktivity, které jsou spíše náhodné.

Nejvíce si odpočinu, když si vezmu nějakou pěknou knihu a mám čas na čtení.

V Příbrami jsem dolů do kostela moc nechodil. Byl jsem tam jenom při výjimečných příležitostech.

Diecézní centra pro mládež jsem nenavštěvoval. Poprvé jsem navštívil Vesmír po druhém ročníku, kdy jsme museli mít nějakou praxi s mládeží. Příznám se, že se mně tam vůbec nechtělo a nebyl jsem sám. Když jsme přišli s kolegou na Vesmír, tak první, co nás nejvíce zajímalo, byla nástěnka s jízdním řádem, abychom se podívali, v kolik hodin nám jede autobus za čtrnáct dní domů. Během té praxe se nám tam ovšem zalíbilo. Pobyt na Vesmíru jsme si prodloužili a teď tam často jezdíme ve volném čase.

Na celostátním setkání mládeže jsem byl na Svaté Hoře a Světové dny mládeže jsme navštívil poprvé v Kolíně nad Rýnem.

Musím se přiznat, že nemám zvlášť oblíbenou nějakou věkovou skupinu lidí. Mám-li ovšem odpovědět na tuto otázku, tak všeobecně asi nejraději pracuji s dětmi. Je ovšem důležité, aby si toto kněz hlídal a nepracoval ve farnosti jenom s dětmi, ale aby tam byl opravdu pro všechny.

Prvním předpokladem pro to, aby se někdo mohl stát knězem, je, aby byl normální. K tomu patří i zamilovanost. Zamilovaný jsem byl několikrát, ale s žádnou dívkou jsem nechodil.

Lidé přicházejí s mnoha problémy, ale někdy i s něčím pozitivním. Nejčastěji to jsou problémové situace v rodině a ve vztazích.

Největší problém ve společnosti vidím v lhostejnosti a v malé důslednosti. Myslím, že velkým problémem je také to, že špatné věci se ukazuji jako dobré.

Mým křestním patronem je svatý Jan Nepomucký a biřmovacím svatý František Saleský. V té době, kdy jsem šel ke svátosti biřmování, jsem četl knihu od Marie Holkové Tvář plná světla. To je velmi čtivě napsaný životopis svatého Františka Saleského. Tento světec mě velmi oslovil. Toužil být knězem, ale jeho otec chtěl, aby se oženil. Dlouhou dobu vozil Františka za děvčaty a myslel si, že se mu nějaká zalíbí. František byl ovšem pevný a vytrvalý ve svém rozhodnutí. To se mi velmi líbilo a líbí.

Ne. Většina mých příbuzných nechodí do kostela.

Rodiče přijali moje rozhodnutí velmi kladně. V semináři jsem poznal, jaký to byl pro mě velký dar. Ne všichni rodiče přijali rozhodnutí svých synů stát se knězem. Někteří kluci nemohli jet na prázdniny ani domů. Rodiče s tím počítali, protože, jak jsem již řekl, jezdil jsem hodně na Svatou Horu, trávil jsme dost času u pana faráře. To vše napovídalo o mém budoucím směrování.

Mám starší sestru.

Rádio Proglas poslouchám ráno, když snídám, a občas i během dne. Televizi Noe sleduji, když přenášejí nějaký program z cest Svatého otce. Katolický týdeník prolistuji a něco si v něm přečtu. Z křesťanských časopisů odebírám: Monitor, Milujte se, Communio, Svatá Hora, Tarsicius, IKD a Cesty katecheze. Rád navštěvuji internetové stránky pana kardinála Vlka, Karmelitánského nakladatelství, Vaticán, stránky P. Antonína Forbelského a další.

Z Hosany mám oblíbenou Bárku.

K Paulínkám jsem chodil nakupovat knížky, když jsem byl v semináři. Protože jsem tam byl poměrně často, tak z toho vzniklo určité přátelství. Potkávali jsme se také při různých příležitostech.

Dar pokory. Těžko se mluví nebo pracuje s člověkem, který dává na sobě znát znát, že je něco víc.

Mše svaté s dětmi v Chrudimi jsem prožíval jako veliké povzbuzení. Měl jsem také radost z obětavé přípravy mladých a jejich hudebního doprovodu.

Byl jsem dítě jako každé jiné. Klukovin bylo spoustu. Jednou jsme s kamarádem kouřili ve dřevníku. Pak jsme pořádně dostali a to hned dvakrát; za to že kouříme, a ještě k tomu ve dřevníku. Mamince jsme moc rád nepomáhal. Utírat nádobí nebo luxovat mě opravdu nebavilo.

Humorné zážitky se v mém případě týkají především různých přeřeknutí. Mám v živé paměti jednu veselou příhodu. Nedávno za mnou přišla malá holčička a řekla mi, že jsem nejpořádnější člověk. Když jsem se jí zeptal proč, tak mi odpověděla, že když si v kostelíčku zašpiním nádobí, tak ho hned před všemi lidmi umyji.

Velmi bych vám doporučil knihy od Davida Torkingtona (Poustevník, Prorok, Mystik, Vnitřní život, Milá Zuzano), Raniero Cantalamessa (Eucharistie – naše posvěcení), Benedikt XVI. (O počátcích církve), Krzysztof Wons (Pokušení – a jak jim čelit?). Tyto knihy mě zrovna napadají. Pak záleží na tom, která oblast člověka zajímá, kde cítí mezery a chtěl by si něco doplnit nebo které téma v současné době je u něho aktuální.

P. Benedikt Holota mě oslovuje svojí prostotou, vztahem ke Kristu a zkušeností. Moc si vážím všech chvil, které jsem s ním prožil. Vždycky mě upozorňoval na nutnost duchovního života. Pro mě to bylo inspirující, protože jsem viděl, že to, co říká, doopravdy žije. Je pro mě vzorem i v tom, že vždycky byl ochoten sloužit druhým.

Pannu Marii mám jako velký vzor. Ve svých třinácti letech jsem vstoupil do Mariánské družiny. Na svůj primiční obrázek jsem si dal větu, kterou pronesla Panna Maria: „Udělejte všechno, co vám řekně.“ Jsou to poslední slova Panny Marie v Písmu svatém a jsou pro mě velmi důležitá. Maria nás vede ke Kristu. Myslím si, že ONA je pro nás tou nejlepší učitelkou ve víře. Málo mluví, ale mnoho koná, uvažuje o Božích věcech a v tom bychom ji měli následovat.

Myslím si, že důležité je žít s radostí. K tomu nám také pomáhá víra v Ježíše Krista. Každý člověk by měl žít věrně. To je veliká výzva pro mladé, pro kněze, pro všechny lidi.

Zítra odjíždím na dovolenou do Tater. V srpnu jedu s dětmi na tábor, pak s mladými sjíždět řeku Hron na Slovensku. Kromě toho mám různé drobné akce a prázdniny zakončíme s dětmi na faře v Chrasti, kde budeme stanovat.

V Roce svatého Pavla jsem si silněji uvědomil sílu Božího doteku, kterou nám Bůh na tomto světci ukázal. Je velice silné Pavlovo téma napodobování Krista, to se krásně prolíná ve všech jeho listech.

Od Roku kněží očekávám hlavně duchovní obnovu nás kněží. K tomu nám mají posloužit kněžské vzory, kteří se zamilovali do Krista.

Udržet zpovědní tajemství není pro mě těžké, ani když dotyčného člověka znám. Zpovídám s vědomím, že jsem také hříšný člověk.

V komunismu jsem byl dítě. Musím říct, že se mě nedotkl. Moje sestra i já jsme chodili na náboženství, ale problémy jsme z toho žádné neměli.