Na začátku každého školního roku si rozdělíme mše, kdo má za tu kterou zodpovědnost. Když potom někdo nemůže, musí si za sebe sjednat náhradu. Takže se spíš domlováme po mobilech, často dobrodružně na poslední chvíli. Někdy to nevyjde a je tichá mše - pan arciděkan říká: "Když hrají varhany, je to dobře, když nehrají, je to taky dobře." Myslím, že i tichá mše může člověka něčím oslovit.
Letos hraji neděle večer, protože do Chrudimi přijíždím až v pátečních večerních hodinách. O prázdninách se pak střídáme po větších blocích, třeba týden hraju a týden jsem na dovolené. Přes letošní zimu jsem vlastně nehrála vůbec, protože jsem měla problémy s rukama a zima jim nedělala dobře. Teď už zase oslavuji Boha na varhanách.. :-)

Na základce jsem chodila do ZUŠky na hodiny klavíru ke skvělé učitelce Zuzce Filipové. Protože mě to bavilo, zkontaktovala prof. Janu Turkovou, u které jsem se v sedmé třídě začala připravovat na konzervatoř. Ta vlastně poprvé přišla s tím, že bych mohla dělat varhany, protože u mne objevila náklonnost k J. S. Bachovi (jeho skladby provázejí varhaníky celým studiem). Přijímačky jsem nakonec dělala na oba nástroje, nebyla jsem ještě rozhodnutá. Ten den si pamatuju jako dnes - po zkouškách za námi s rodiči přišel tehdy asi 65letý profesor Václav Rabas a uštědřil nám přednášku o tom, že "varhaníci jsou spolu s dirigenty a skladateli taková elita mezi hudebníky, protože jich není tolik jako třeba klavíristů"... to říkal asi proto, že je varhaník :D Byl to pro mne krok do neznáma, ale své volby nelituji :-) Navíc klavír jsem neztratila, dodnes chodím k prof. Turkové na hodiny.

Brno je krásné město, poměrně klidné na rozdíl od Prahy - to mi vyhovuje. Také je tu čisto, všude blízko, ani do přírody není daleko.. když chci "vypadnout" z centra města, vydám se pod Špilberk nebo k Petrovu.
Na druhou stranu se mi líbí, že to tu kulturně žije. Jistě se to nedá srovnat s Prahou, ale pořád jsou tu k vidění i slyšení zajímavé projekty. Některé akce jsou i finančně přijatelné pro studenty.

Popravdě se s ním tolik nesetkávám, protože ve škole, kde trávím většinu času, se tak moc nemluví (s výjimkou pár slov). Mezi studenty jsme velká směsice ze všech koutů republiky, v Brně taky studuje velké množství Slováků. Naopak já se po půl roce trochu nakazila zdejší spisovnou mluvou - naše koncovky jako -ej či -ý tu moc nepotkáte... Už několik Moraváků zarazilo slovo "dýl" :-)
Ovšem ve městě mám někdy co dělat, abych některá slova rozluštila ;-)

To máš pravdu. Každé varhany jsou originál a každé mají svou duši. Největší varhany máme v hlavním kostele. Jsou deset let po rekonstrukci, mají tři manuály, okolo 55 rejstříků a fungují na elektromagnetickém principu. Přestože vždy nefungují, jak by bylo potřeba, jsou to jedny z nejlepších varhan v širokém okolí. Tam ráda cvičím o prázdninách (je tam chládek :D) U sv. Kateřiny jsou krásné barokní dvoumanuálové varhany o 13 rejstřících, které však volají po generální opravě. To ovšem závisí na penězích... Pozitivní zpráva je, že se v brzké budoucnosti chystá instalace varhan do hřbitovního kostela u sv. Kříže, odkud byly odvezeny původní varhany v dlouhodobě nehratelném stavu. U sv. Michala jsou varhany sice funkční, ale v havarijním stavu. Snad v budoucnu budou prostředky na obnovu i těchto varhan.

Výběr písní se řídí podle liturgického kalendáře - jsou písně určené pro advent, vánoční dobu, liturgické mezidobí.. k některým svátkům nebo jiným příležitostem se občas váží speciální písně. Sázka na jistotu je domluvit se přede mší s panem farářem, protože je to někdy docela věda :-) Abychom předešli častému opakování některých písní, vedeme v obou kostelích knihy, kam se zapisuje, co se hrálo (ordinárium + písně).

Čas přípravy je velmi individuální. Čím víc zkušeností člověk má, tím méně času by cvičení mělo zabrat ;-) Ale záleží na tom, o jakou mši se jedná, jde-li o běžnou nebo sváteční. Na sváteční je potřeba se dobře připravit - to obnáší vyhledat si texty, případně nacvičit novou píseň. Při běžnějších leckdy stačí se jen sbalit a jít, protože písně se častěji opakují :-)
K doprovázení mše patří ale také improvizování předeher, meziher a doher. To už záleží na praxi, která se musí cvičit roky. Takže čím déle se přede mší cvičí, tím lépe většinou dopadne :D Ale znáte studentská léta.. většinou dojde na ono "sbalit a jít", ale improvizovat se naštěstí učím ve škole...

V Brně máme k dispozici čtyři cvičné třídy. V sále, kde se vyučuje, jsou poměrně velké třímanuálové varhany o cca 30 rejstřících. Na dalších třech třídách jsou menší nástroje okolo 12 rejstříků. Na koleji máme dokonce digitální varhany, ovšem u nich v nedávné době záhadně zmizel pult na noty.... :-P
Cvičím pokud to jde denně. Už na konzervatoři jsme byli zvyklí vyplňovat mezery mezi vyučováním cvičením (naštěstí fungují rozpisy cvičných hodin), školu máme k dispozici do 22 hodin, tak můžeme řádit ;-) Tak dlouho ale zůstávám jen vyjímečně, snažím se dodržovat spánek na 8 až 9 hodinách, abych měla dost sil na studium :-)

Varhanící se všeobecně dělí na interprety a improvizátory ;-) Jedna skupina raději hraje cizí skladby a do improvizace se (ze soucitu k ostatním) nepouští a druhá naopak dává přednost vyjadřování vlastních myšlenek a skladby jiných autorů vždy nemusí umět uspokojivě uchopit. Přestože jsem spíše varhaník-interpret, při kostelní praxi se improvizaci nevyhnu a to je dobře :-)
Umění improvizace, stejně jako umění jiná, nikomu nespadnou do klína. Musí se cvičit a začátky bývají nelehké. Má zkušenost je, že když se připravím, improvizuje se mi lépe; a někdy mě samotnou překvapí múza okamžiku a něco pěkného vznikne na místě.
Nějaké drobnější skladby pro klavír myslím proběhly, ale brzy jsem toho (ze soucitu k ostatním) nechala...

Ano, většinou je to tak. Myslím, že pro skladatele je důležité moci si svou hudební představu sám zahrát, všechny hlasy naráz, a to na melodické nástroje dost dobře nejde. Když se podíváme z druhé strany, takový člověk (než se stane skladatelem) má většinou nějaké předchozí hudební vzdělání - sám hraje a učí se na skladbách starších skladatelských osobností, než ho vůbec napadne něco složit. Skladatelé podle mého názoru inklinují k hraní na vícehlasé nástroje proto, že si hrou na ně tříbí své myšlenky a styl. Navíc je to pro ně příležitost, jak sami sebe hudebně vyjádřit pomocí improvizace, nejen psaním not, které pak hrají druzí. Hra na nástroj je prostředek, jak okamžitě vyjádřit emoce.

Jéé tak toho jsou mraky :) Třeba skladby, které právě hraji, protože si je vybírám sama. Z těch "nej" skladatelů to je určitě již zmíněný Johann Sebastian Bach (18. stol.), protože jeho hudba je nejen krásná a nadčasová, ale také plná logiky a dokonalé kompoziční práce. Pro technické typy bych Bachovu hudbu (a kvalitní hudbu všeobecně) přirovnala k matematice - ale nejen že do sebe vše dokonale zapadá, ještě je to strašně krásné... V jeho skladbách má každá nota svůj důvod a čím víc souvislostí nacházíte, tím víc jste užaslí, jak mohl tak geniální skladatel vůbec existovat. On to měl ovšem asi moc dobré tam nahoře :-)
Dále je mým oblíbencem Felix Mendelssohn, o němž jsem psala diplomovou práci na konzervatoři. Mendelssohn vyšel z Bacha a obohatil svou hudbu o romantického ducha své doby (19.stol.). Znamenitá kombinace ;-)
Když půjdu do současnosti, v posledním roce též velmi obdivuji Francise Poulenca (20.stol.), skladatele Pařížské šestky, který zemřel teprve před necelým půlstoletím. O něm bylo řečeno, že je "napůl darebák a napůl mnich" a v jeho hudbě se tyto dva protipóly zřetelně odráží. Konkrétně mluvím o Koncertu pro varhany, smyčce a tympány g moll - pokud si mohu dovolit malou reklamu (Vojta to kdyžtak zcenzuruje), přijďte si ho poslechnout tuto sobotu 23.5. ve 20h do hlavního chrudimského kostela - podle mne je to skladba, která se snad musí líbit úplně každému...

To je velmi těžká a zároveň trefná otázka.. :-) V umění to určitě byli všichni mí pedagogové, kterých si moc vážím. V současné době moc obdivuji svého profesora Pavla Černého, vynikajícího mezinárodně uznávaného varhaníka. To je určitě můj vzor co do dokonalosti hry i jeho osobnosti. Ovšem jestli bych chtěla být tak na roztrhání jako on, to asi ne... Co se týče laskavosti k druhým je mi vzorem moje maminka, v čistotě pak Panna Maria.

Jsou věci mezi nebem a zemí :-) V prvním plánu je pro mne teď úspěšně dostudovat. To, že chci dělat hudbu je mi jasné (i když ne vždy tomu tak bylo). Nejsem typ pro zaměstnání na volné noze, proto bych si chtěla najít stálé zaměstnání, asi hudebku. Po loňském roce učení na chrudimské ZUŠ vím, že by mě to bavilo. Zároveň bych ráda sama hrála, ale zatím nemám konkrétnější představu. Ale umím si dobře představit, že přijde doba, kdy se budu chtít na plný úvazek věnovat vlastní rodině.

Jako pubertální děvče jsem hodně poslouchala populární hudbu včetně přeslazených skupin (na to dnes raději zapomínám)... Na konzervatoři brzy zvítězila klasika, ale občas zařadím jako relax i hodnotné skladby jiných žánrů. Moc ráda mám jazz, nejraději Dianu Krall, Bobbyho McFerrina. Vše, co má nápad. Co mi vadí, jsou tuctové písně bez invence a vulgární texty.

Mše svaté jsem začala doprovázet o letních prázdninách po prváku na konzervatoři. Takže to brzy bude šest let. Dalo mi to na začátku první osobní rozhodnutí se pro víru. Vzpomínám si, že to byl docela zvláštní pocit najednou být přímo účastna ve mši, moci ji nějak ovlivnit. Podobné to bude asi u ministrantů. Je to určitě zodpovědnost, ale na druhé straně vědomí, že jsem nějak užitečná ve farnosti. Že můžu sloužit Bohu a lidem tím, co je mi nejvlastnější. Toto poznávání liturgie "zevnitř" je úplně odlišné od prožívání obřadu v lavici.
Po čistě hráčské stránce mi to přineslo mnoho cenných zkušeností, které bych jinde nezískala. Další hromadu zkušeností pro mne představuje doprovázení chrámového sboru při slavnostních mších. Tato praxe je nenahraditelná. Faktem však je, že při takových hromadných akcích člověk moc nemá čas vnímat liturgii... Pořád mi ale zbývá hodně mší "v lavici" ;-)

To ses trefil do důležitého tématu ;-) Je jasné, že registrace (použití rejstříků) je pro účinek skladby moc důležitá. Vyskytují se oba případy. Vlastně tři - buď je registrace předepsána (více či méně detailně), nebo existují určité normy v použití rejstříků, a jindy záleží zcela na varhaníkovi, jaké rejstříky zvolí (zvláště v novější hudbě) a je tedy možno více řešení. Samozřejmě každé varhany jsou jiné co do velikosti i typu. Varhanám, které byly postaveny v určitém období hudebního vývoje, sluší skladby napsané v podmínkách toho kterého století, protože jejich parametry a možnosti odpovídají skladbě. Existují samozřejmě i výjimky, také se rozmohla stavba "univerzálních varhan", na které je možno zahrát všechno... Rozhodující je i velikost nástroje (počet manuálů a rejstříků). Náročnější skladby na starých barokních varhanách s omezeným počtem registrů prostě nevyzní...
Obecně vzato, ve staré hudbě by měl varhaník vědět, které rejstříky použít. Určuje to doba vzniku a oblast (jaké varhany byly v té době v konkrétní zemi a jaké zde byly registrační zvyklosti), účinek skladby (meditace či pochod...), umístění zvukového vrcholu skladby či celého koncertu atp. Francouzští autoři většinou zaznamenávají registrace velmi detailně, v soudobé hudbě je to půl napůl.

Zatím ne, ale budu o tom uvažovat ;-)

Nejvíc varhan znám určitě v Hradecké diecézi, ve které nejvíce koncertuji. Od miniaturních nástrojů po ty velké. Mimo diecézi to byly varhany v Praze, Českých Budějovicích, Brně, Opavě, Ostravě... Dobře se mi hrálo třeba na pražské AMU (sál Martinů), v České Třebové, Litomyšli - to jsou větší koncertní nástroje. Mám ráda i menší varhany, mají-li pěkné rejstříky, jsou naladěny a mají příjemnou mechaniku. Minulou sobotu jsem si zahrála v Bukvici, což jsou možná nejmenší varhany v diecézi, pouhé 3 rejstříky a zněly moc příjemně :-)
Měla jsem možnost poznat několik nástrojů v Holandsku a Německu, tam má varhanářství velkou tradici a dobré varhany mají takřka na každém rohu. Velký zážitek pro mě byl zahrát si Mendelssohna na velkých romantických varhanách v Nikolaikirche v německém Stralsundu.
Nakonec příjemně se hraje na mnohé varhany, když je dostatek času si na ně přivyknout a přichystat si registraci, aby pak varhaník nehrál s očima navrch hlavy ;-) ovšem někteří varhanící dobrodružství vyhledávají...

Nevím, jestli úplně jedinou, spíš více kombinací, které mi jsou příjemné. Při mši dodržujeme určité registrační regule, jiné rejstříky jsou použity pro píseň s lidem, jiné na přijímání, závěr atp. Doba adventu či postu jsou dobou vnitřního ztišení, proto je vhodné použít celkově jemnější registrace, závěr mše neburácí, ale spíš by měl navodit meditativní atmosféru. To se mi líbí, hudba by měla tímto způsobem korespondovat s liturgickým děním.

Mezi varhaníky jsou odpůrci kytar jako důstojných nástrojů k doprovodu mše. Já si však myslím, že kytarové mše jsou jedním ze způsobů, jak se mladí můžou aktivně zapojit do mše a pěstovat vztah k Bohu, a v tom vidím nezpochybnitelné klady. Přestože varhanní doprovod při mši zastupuje soubor určitých duchovních a uměleckých hodnot, které nelze plně zastoupit, myslím, že to není jediný způsob, jak lze upřímně chválit Boha. Bůh nám vidí do srdcí a má jistě radost, když se každý zapojí jak umí k oslavě Jeho jména. Pokud si také někdo myslí, že na varhany se dá hrát jen "zbožně", možná se plete...