Dřív jsem trávil Velikonoce vždycky doma s rodinou. Poslední tři roky mi mše svatá na Zelený čtvrtek vychází do Prahy. Vloni jsem poprvé vyrazil s ostatními na Vesmír. Strávil jsem tu sice jenom jeden celý den, Velký pátek, ale hodně mě zaujala křížová cesta, kterou jsme prožívali na cestě do Deštného... Letos jsem opět zamířil na Vesmír a tentokrát jsem si tu užil konečně i radost vzkříšení. S velkou chutí jsem si zazpíval Sláva na výsostech Bohu...

Co se týče lidových obyčejů, pomlázku jsem hodně dlouho nepletl. Až předloni jsem po velké odmlce vyrazil se svým „kyjem“ za návštěvami dívek...

Ne, to jsem opravdu neuvažoval. Když jsem chodil do hudebky, moc pilný student, trénující několik hodin denně, jsem nebyl. Spíš jsem musel být nucený. :-) Vítr do plachet a nadšení mi přinesla právě kapela. Ale na profesionální kariéru to nebude... ;-)

„Na jaký hudební nástroj bys chtěl hrát?“ ptala se mě mamka, když jsem chodil do přípravky. „No přece na housle, to je jasný!“ a představoval jsem si, jaký jsem virtuóz...

První housle, malinké čtvrtky, jsem měl půjčené z hudebky. Své vlastní – to už byly celé – jsem dostal od strejdy houslisty poměrně brzo, byl jsem možná v pátém ročníku...

Na housle jsem se učil od první nebo druhé třídy, což už je docela dost dlouho. Radši si to spočítejte sami.

Dechový nástroj neovládám žádný, pokud nepočítám, když Standa hrál na klarinet a já si hrál s jeho klapkami... Já vlastně nehraju ani na nic jiného než na housle a jako samouk na kytaru.

V čele kapely jsem byl hned v její první etapě. Dalo mi hodně snů... Tehdy jsme nic neuměli a mně postupně docházely jednoduché věci. Třeba že je dobré odpočítávat začátky písniček (na to jsem přicházel rok). :-) Některé ty sny byly možná nereálné, ale na druhou stranu by mě asi nenapadlo, že za sedm let projde kapelou třicet lidí. Udělal jsem samozřejmě spoustu blbostí, ale to mi vybavuje až s postupem času. Moc rád vzpomínám na toto období stejně jako i na ta následující. Každé z nich bylo krásné něčím jiným...

Asi budu muset vyjmenovat své patrony. Mými křestními jsou svatý Vojtěch a svatý Jan Křtitel. Před biřmováním jsem hodně dlouho přemýšlel, koho zvolit. A vybral jsem si svatého Josefa. Takže asi tito tři.

Baví mě třeba starání se o kořeněné stránky, vymýšlení článků, připrogramovávání dalších funkcí a podobně. Někdy k tomu mám zrovna čas, ale nepřicházejí žádné nápady, někdy se to dodělává narychlo, třeba jako poslední novinka – elektronické pohlednice. :-) Docela mě baví natáčení na kameru a následné stříhání, tedy pokud se na to moc nespěchá. :-) Rád si sám pro sebe zahraji na kytaru – většinou se snažím, aby mě, pokud možno, nikdo neslyšel. Od vítězství našich hokejistů v Naganu se mi zalíbil hokej a nejvíc brankáři. Fandím a dřív jsem pečlivě sledoval všechny výsledky Milana Hniličky. A taky jsme ještě ve škole chodili hrávat fotbálek. Moc jsem v něm nevynikal, ale velice rád jsem chytával. A kdybych si mohl občas kopnout (začapat) s kamarády, kteří mě znají (abych se nemusel před cizími stydět), tak bych se taky nezlobil... ;-)

Hm, to je těžká otázka. :-) Víra v Boha je stálé poznávání. Třeba že „zbožné řeči“ nejsou pouze „zbožné řeči“, ale že se za nimi skrývá hluboká pravda. Oslovují mě příklady lidí v mém okolí a nejvíce zdánlivými drobnůstkami. Posilou jsou i rozhovory s druhými a snaha o obhájení křesťanských odpovědí před nevěřícími. Je to snaha skloubit Slovo se skutečným životem a za všech okolností.

A až přijde krize, doufám, že to bude silná kotva, kterou nestrhne proud pochybností...

Mě dřív překvapilo, že si asi většina lidí nemyslí, že manželství a věrnost jsou normální a správné. Hodně mě to zaskočilo. A tak je důležité ukázat okolí, co je opravdu cenné.

Myslím, že jsem o Čisté lásce slyšel více poprvé v Táboře 2007 a stal jsem se jejím „tichým podporovatelem“, tzn. sice nečlenem, ale třeba jsem prosil za čistotu pro sebe a ostatní v modlitbě. Po roce přišel Velehrad a možný vstup do Společenství čistých srdcí. A taky obavy: jo nebo ne? Nestačí být i dále „tichým podporovatelem“? A co na to kdo řekne, až budu nosit prstýnek? Měl jsem spoustu dalších otázek, ale naštěstí se na ně pak ptali i jiní, takže jsem si řekl, že jo, že vstoupím...

Ve Společenství se nejedná jen o šesté a deváté přikázání, ale o snahu dodržovat všechna. Tedy třeba pokoušet se přijímat každého bez rozdílu, zda je mi sympatický nebo ne.

Asi každý ví, že se bojím hadů, a to děsně moc. I když ve Svaté zemi jsem prý dvakrát minul přejetého, aniž bych si všiml. A teď na Vesmíru jsem dokonce prošel kolem živého slepýše. (Příliš zdatný biolog nejsem, přesto vím, že to není had, ale že se mu podobá.)

Dřív jsem se bál jezdit a hlavně řídit auto – abych někomu neublížil. Ale pak jsme jeli na duchovní obnovu do Vranova. Po příjezdu jsme šli na mši ve farnosti, ale dorazili jsme pozdě. Už bylo kázání. A tam nějaký kněz říkal, že pokud se někdo něčeho přehnaně bojí, pak nedůvěřuje Bohu, že pro něj má připravený správný, osobní plán.

A tak mi to tam asi secvaklo. Nedělejme ze sebe supermany, kteří všechno zvládnou, ale ani se přehnaně nebojme. Od té doby mě baví řídit auto, i když nebezpečné situace jsem taky zažil.

Ale hadů se bojím pořád.  :-)

Představte si následující situaci: je deset hodin dopoledne. Za čtyři hodiny máte s kamarády schůzku a nechcete zmeškat. Do diáře si tedy napíšete: ve dvě sraz s kamarády. Takže deset plus čtyři jsou dvě (aspoň v případě hodin)... Minuty zase počítáme na šedesátiny a podobně. Jedna plus jedna jsou většinou dvě, ale taky to může být nula. Není ta matematika krásná? :-)

Samozřejmě nějaké spojení s matematikou by se mi líbilo, i když je pravděpodobné, že mě to svede k počítačům a nějakému programování. Dřív jsem byl jejich zarytý odpůrce, tak to mám zpátky. :-)

Ale třeba to bude něco úplně jiného...

Líbily se mi knihy od pana vikáře Kratochvíla – kněze, s nímž jsem v Příbrami prožil první krůčky v kostele. Přibližuje poměrně stručně historii církve. Hodně se mi líbí trilogie Poustevník, Prorok a Mystik od Davida Torkingtona (teď právě čtu druhý díl). Z klasiky třeba Quo vadis Henryka Szienkiewicze. Přečetl jsem pár knížek o hokeji a brankářích, dobře píše Dominik Hašek. Chcete-li si zamilovat matematiku, přečtěte si Velkou Fermatovu větu od Simona Singha. A bylo by toho ještě víc...

Samozřejmě pouť do Svaté země byla moc pěkná a přinesla mi spoustu zážitků. Každý, kdo tam byl, si asi při četbě z Bible připomíná místa, kde se ony události staly. Naší první duchovní zastávkou byla hora Blahoslavenství. Ježíšovo učení na hoře (Matouš 5 až 7) je jednou z nejkrásnějších pasáží Písma. Zajímavé je si třeba uvědomit, že těhotná Panna Maria urazila při cestě za Alžbětou pěknou štreku v poušti. Moc se mi líbí citát v Nazaretě: Na tomto místě se Slovo stalo Tělem.

Asi není úplně nejdůležitější přesně stát tam, kde se co odehrálo, ale ony události si uvědomit. Rád bych se do Svaté země ještě někdy podíval...

Když se něco blíží, tak rád přemítám, jaké to asi bude krásné. (Většinou si takto přemýšlím v noci, takže pak nemohu usnout.) Drobné sny a krátkodobé cíle mám. Ze větších, zásadních a konkrétních mě teď po večeru nic nenapadá...

Zajímavé by bylo potkat sám sebe. :-) Protože při posuzování druhých nejlépe víme, co by měli správně dělat a myslíme si, že toho po nich moc nechceme. A tak by mě zajímalo, jestli bych se sebou vycházel a co by mě na mně nejvíc štvalo. :-)

Určitě by mě hodně mrzelo, kdyby nebylo Hluboké koření. Hodně velký závislák jsem konkrétně na kořeněných stránkách. Nevím, jak bych zvládal delší čas bez mobilů a e-mailu...

Doufám, že nejsem moc vybíravý typ. Když jsem byl ještě mladší, nějak mi došlo, že je i jednodušší, když mi bude všechno chutnat. Nemusím dělat cavyky s tím, že tohle fakt jíst nebudu. :-)

Chutná mi toho opravdu hodně. Možná jsem spíš na slané než na sladké. Výborné je třeba knedlo-vepřo-zelo, co mě teď napadá. Anebo svíčková s brusinkami. Anebo čína od maminky s rýží. Anebo kapřík se salátem. Anebo...

Nejraději připravuji špagety a bramborový salát, protože nic jiného neumím. :-) Ale ty špagety si musím nalámat, protože je neumím správně jíst lžící a vidličkou. V poslední době k vaření téměř nemám příležitost, protože když už náhodou doma nic není, pozve mě paní švagrová na výborný oběd.

Myslím, že (aspoň podle mé bojácné zkušenosti) si spíš namlouváme, že když před někým odkryjeme karty jako věřící, tak se nám druzí vysmějí. Většinou spíš mají živý zájem dozvědět se víc. Nevzpomínám si, že by mi někdo křivdil kvůli víře...

Svou víru musíme obhajovat každý den, každou hodinu, každou minutu. Někdy se nám to daří lépe, někdy klopýtneme. Nevím, jak bych se zachoval v extrémní situaci, kdybych musel zvolit jednu cestu a ano pro víru by mělo krutý dopad.

V nedávných dobách, které jsem naštěstí ještě nevnímal, bylo před takové otázky postaveno spoustu lidí. A obdivuji ty, kteří vytrvali.

Včera na mši svaté bylo moc krásné čtení ze Skutků apoštolů. Apoštolové jsou zatčeni a o jejich životě rozhoduje soud. Zvedne se však Gamaliel a říká: „Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“ (Skutky 5, 39 a 40)

Moc se mi tento citát líbí. Protože i my kolikrát prahneme po něčem geniálním. Myslíme si, jak všechno zvládneme a skvěle zorganizujeme. Budeme strašně slavní a všichni nám budou vděční... Může se to týkat našeho „aktivního prožívání víry“. Můžeme se snažit třeba něco organizovat pro druhé. A opravdu to může být dobré. Ale, a v tom je podstata, pokud naše počínání nespojíme s Bohem, naše dílo se rozpadne.

Když začínalo Hluboké koření, jeden z mých hlavních cílů byl předat dál snahu o zachování kapely. Abychom se obměňovali a dětičky od nás postupně přebíraly štafetu. Toužil jsem, aby měly úctu ke jménu Hluboké koření, byly na něj vděčné a nesly jej dalším generacím. Aby nezapomínaly na svůj původ a na svůj účel: sloužit chrudimské farnosti.

Ale zmíněný úryvek ve mně vyvolal vědomí, že to nezáleží jen na nás. Musíme své počínání svěřit do Božích rukou. Musíme se snažit být s Bohem a být pro Boha. Musíme naslouchat Jeho hlasu. Musíme dbát na Jeho slávu a ne na naše prosazování. Nesmíme po Něm bez rozmýšlení chtít, aby naše dílo trvalo věčně. Musíme mu říct Ano i v tom případě, pokud se nám to nebude dvakrát líbit.

Je možné, že Hluboké koření dříve nebo později přestane existovat. A je na nás, abychom i tento záměr byli schopni přijmout, i když by nás to mrzelo. Ale dokud Hluboké koření je, ať je nám nástrojem k podporování se navzájem ve víře a společnému putování k Bohu. Není nejdůležitější, co je náplní našeho snažení, zda zpívání, vymýšlení programu pro děti nebo něco jiného. Naším cílem má být Bůh. Budou-li naše cíle ryzí, je možné, že Pán nechá splnit i mému původnímu sobeckému přání...

Jééé, a teď k původní otázce. :-) Církev mám rád. A paradoxně k tomu přispělo i to, když jsem četl něco málo o jejích dějinách. Za celou tu dobu tlačilo spoustu lidí proti ní a i uvnitř ní se objevilo spoustu hříchu. Ale právě, jak Gamaliel předpověděl: Bůh si své dílo hlídá. A i když se rány osudu zdají nedozírné, církev stále trvá. Jak jinak by mohla třeba přečkat kruté pronásledování za komunismu?

Taky se mi líbila myšlenka Mons. Koláře v únoru na Hoješíně: „Co myslíte: když Jidáš zradil Ježíše, ostatní učedníci si také řekli, že Ho opustí? Právě naopak. Tím spíše Ho měli rádi!“ Ano, v církvi byly a jsou chyby. Ale i přesto bychom ji měli milovat a měli bychom se snažit o co největší její věrohodnost.

Chrudimskou farnost mám rád a když to bude v mých silách, rád ji nějak kdykoliv pomohu. :-)

Když jsme byli malincí, maminky nám říkávaly, že nemáme sahat na rozpálená kamna, protože se jinak spálíme. Chtěly pro nás to nejlepší, i když jsme tomu nerozumněli.

A tak je to u každé rozumné autority. Ta se snaží svým podřízeným být co nejvíce ku prospěchu a zadávat jim ty nejpřirozenější úkoly. Podřízení zase mají s touhou prospět ke společnému cíli být co nejpečlivější při plnění svých povinností, i když nevidí, kam jejich práce směřuje.

Na kněžství je krásné i to, že jsou schopni dbát pokynů svých biskupů a třeba kdykoliv přijmout novou roli, kterou jim biskupové připraví. Občasné prostřídání kněží může prospět jak jim, tak farníkům a může oběma vnést novou inspiraci do vztahu k Bohu. Ale spíš by na tuto otázku měli odpovídat povolanější: biskupové a kněží.

Předsevzetí si občas dávám, i když někdy třeba z ničeho nic. Chce to opravdu silnou vůli, abychom pak z nich hned neslevili. Někdy se mi to daří méně, někdy více. Ale určitě za to stojí předsevzetí si stanovit a dodržovat. Velkým vzorem nám mohou být lidi v okolí: podívejme, co se nám na nich líbí a snažme se je napodobit.

Modlitba by měla být pevnou a důležitou součástí každého dne. Ale možná to taky znáte: nechce se nám, odbýváme ji a jsme neustále rozptylováni...

Tak na to asi neodpovím. :-)

Desatero Božích přikázání je hezky propojeno. Myslím, že kdyby všichni věřili v Boha, měli by se snažit dodržovat i zbylou devítku nařízení. Ale víra v Boha je zásadní i pro nás křesťany: opravdu jsme přesvědčeni, že Bůh může všechno? A máme Ho za to rádi?

Není třeba vidět současný stav ani příliš černě, ani moc optimisticky. Po určité době dochází pravidelně k morálnímu poklesu lidstva. To nelze brát jako fakt, že s tím nic nenaděláme. Je třeba se snažit o vlastní autentičnost a svou modlitbou a svým vzorem měnit postupně svět k lepšímu. Církev má chyby, takže k nelichotivé situaci také přispívá. Ale má větší moc obnovit vládu Dobra.

Velmi pěkně to vystihla Matka Tereza: „Co myslíte, co by se v Církvi mělo nejvíce změnit?“ – „Vy a já.“

Hm, přemýšlím, přemýšlím. Asi bych měl říct Velikonoce, že? Ale každé je svým způsobem krásné a obohacující a dopředu se na něj těším. Většinou na podzim mívám touhu zpívat postní písničky (protože jsou pěkné a je jich hodně). Ale to není nic proti tomu, když ty zpíváš v létě koledy a máš už asi pět let postavený betlém. :-)

Nejlepší by bylo, kdybychom brali svátost smíření jako setkání s Bohem a nepřemýšleli, kdo sedí na druhé straně zpovědnice. Hovoříme my s Bohem a On s námi, i když prostřednictvím kněze. My se mnohdy myslíme, co si asi o nás pan farář pomyslí. Ale domnívám se, že i on bude mít radost, že jsme se rozhodli usmířit s Bohem.

Nejsem ten pravý, kdo by měl o tom hovořit. Teoreticky vím, jak to má být. Ale také jsem dřív vyhledával kněze, se kterými se neznám. A to asi správné není.

Je moc krásné, když mladý člověk pozná, kterou cestičku mu vyšlapává Pán. Přál bych nám všem, abychom měli oči na šťopkách a nebáli se vyrazit směrem, který nám ukazuje. A abychom měli podporu svých blízkých, kteří nás na ní budou doprovázet.

Manželství i kněžství jsou obě moc krásné, vždyť to jsou svátosti. Obojí se dá žít poctivě i falešně. Přeji nám všem, abychom tu naši evantualitu prožili pravdivě a krásně.

Ještě mě potěšila listopadová anketa, kdy 79 procent hlasujících lidí aspoň někdy přemýšlelo, zda se nemají vydat k duchovnímu povolání.

Hodně by mě překvapilo, kdybych se stal řeholníkem. :-)

Večer před spaním se snažím něco číst a ve většině případů se jedná o duchovní literaturu, ale ne nutně Bibli. Dřív jsem volíval kapitoly náhodně, ale to asi není úplně nejštastnější způsob. Když se začtu do některé knihy, pak se přemlouvám, abych ji dočetl celou. I když mezitím třeba rozečtu něco jiného, takže pak mám v Bibli spoustu záložek. Dost využívám vyhledávání na internetu, to je dobré.

Tak to nevím, nepamatuješ si to ty? Když ses někdy podvolil a hrál si se mnou, asi jsem byl spokojený. Ale třeba do fotbálku se ti nikdy nechtělo, takže na to by byl další brácha třeba dobrý. :-) Ale asi spíš myslím, že jsem byl rád, že někoho mám, a že mi jeden sourozenec stačil. :-)

Vybaví se mi modlitba svaté Brigity uctívající Kristovy rány. Snaha naleznout si každý den čas pro Boha a vymezit větší modlitební prostor než dříve. Moc doporučuji pravidelnou delší modlitbu, protože nás to může přimět opustit zbytečnosti. Prostě si musíme tu chvíli navíc během dne najít...

Určitě to byla spousta srandy a skvělých zážitků. Ve třídě jsme měli dobrou partu, takže jsme se měli fakt krásně.

Chcete radu? Listujte si v Pravidlech českého pravopisu. :-) A pak můžete se nechtěně zapsat do historie sdělením, že „brejle“ jsou spisovně. Už je to asi osm let a stále se o mé památné větě mluví. :-) Přeji vám, abyste měli skvělé profesory a profesorky, kteří vás budou mít rádi a budou milovat svůj předmět. Važte si těch, kteří jsou na vás přísní, protože ti vám do života nejvíce dají. A mějte se s učiteli navzájem v úctě. A pište si bonmoty, které ve třídě zaznějí. :-)

Přál bych si objevit to, co mě bude naplňovat a bude prospívat druhým.

Právě z toho důvodu, že je ve světě tolik zla. „S proudem pluje jen leklá ryba.“ To, že lidé okolo upadají, není důvodem, že si mohu občas dovolit odfrknout a zhřešit. Protože za věrný život s Bohem nás čeká odměna.

Myslím, že kolem osmi. Většinou se jezdím do Prahy vyspat, tzn. snažím se tam chodit spát dřív, protože doma se vždycky něco zajímavého najde, co se dá dělat. Jo ale ve zkouškovém se navíc krásně spí ještě u učení. :-)

Nezastavili. Dřív jsem se bál, až mě budou stavit, abych je nezajel. :-)

Kouknu se, jestli nejedu rychle.

Svatý Jan Křtitel připravoval cestu Páně. Svatý Josef přímo vychovával Pána Ježíše. Svatý Vojtěch hlásal Boží Slovo v pohanských Čechách a neváhal pro Ježíše položit život.

Svatý Josef mě zaujal svým přístupem k Panně Marii. S ohromnou důvěrou přijal andělovo poselství a neváhal vzít úkol, který pro něj Bůh připravil. Stál po Ježíšově boku. A i když se o něm tolik nemluví jako o ostatních členech Svaté rodiny, byl jejím důležitým článkem a ochráncem.

Zvířátko na hraní jsem si přál. Samozřejmě nejvíc asi psa, ale to se mi nikdy nesplnilo. Nejblíž to jednu chvíli vypadalo, že bychom mohli mít želvu...

Fandění by se mělo vést v duchu přejícnosti. To znamená, že někomu přejeme něco dobrého. Nemá to být opak, abychom soupeřům přivolávali zlé. To je jako ve škole, když jsem se netěšil na nějaký předmět, tak jsem přál učitelům, aby vyhráli pěkný zájezd. A na dlouho. :-)

Moc děkuji všem čtyřem autorům otázek. Byl jsem moc rád, když tu nějaká přibyla. I když pokud některý nejmenovaný bratr dodával početnou sérii najednou, pěkně mě to odzbrojilo. Pak jsem si vybíral, na co odpovím dříve a co ještě nechám uležet. Proto se mé příspěvky objevovaly napřeskáčku. A jak koukám, psal jsi i v poslední dubnové minutě. :-)

Napsat pár slov ke hlubším otázkám bylo těžší. Prosím, berte mé odpovědi stejně jako jakékoliv příspěvky na stránkách s rezervou. Nerad bych se jakýmkoliv způsobem odchýlil od učení katolické církve nebo říkal to, co mi nepřísluší. Pokud tak činím, odpusťte mi, prosím, a upozorněte na to mne i ostatní.

Na začátku jsem si říkal, jestipak dostanu jednu otázečku. A v interview se objevila. :-)

Druhá otázka by mohla znít: Proč bych měl chtít pít alkoholické nápoje? Z Tvého dotazu to vypadá, jako kdybych se nikdy v životě na alkohol ani nepodíval. :-) Zas tak stoprocentní abstinent nejsem. Ale nemyslím si, že pít je k něčemu prospěšné. Když se přežene míra, je to hodně nepříjemné pro okolí. Je mi líto těch, kteří tuto hranici překračují...

Naštvat mě dovede hodně věcí. Záleží ještě na náladě a na svěžesti. Když jsem unavený nebo mám hlad, rozzuřím se snáze. A když mě něco nakrkne, jsem pak naštvaný, že jsem naštvaný... Bylo by moc pěkné zvládat příchozí situace s nadhledem, humorem a touhou po odpuštění. Když některé věci zabolí, je to ale o to těžší...