Že mne Pán chce mít jen pro sebe, jsem jasně poznala ve svých 16-ti letech. Byla jsem nadšena, když vedoucí naší scholy vyprávěla o Bohu, takže jsem se odvážila vzít vážně jeho existenci i já. A protože ona byla zapálená svatým Františkem, jiskra přeskočila i na mne. Ve Františkově hledání jsem v mnohém nacházela podobnost se sebou. Tak se stalo, že jsem - podobně jako František - začala vyzývat Boha k odpovědi na své otázky. A On odpovídal... Na to se nedá zapomenout. Ovšem po řeholním povolání jsem netoužila, k tomu mne Pán teprve časem dovedl. Trvalo ještě asi rok nebo dva, než jsem to pochopila. Pak jsem ještě hledala, ve kterém společenství je mé místo. A jestli mi někdo vymlouval mé povolání? Ne. Nikdo, až na tu sestru, o něm nevěděl. Rodičům jsem své rozhodnutí oznámila krátce před odchodem z domu. Nesouhlasili, báli se o mne. Chápala jsem je, ale nemohla jsem couvnout... I v tom jsem prožívala podobnost se svatým Františkem.

Vleže.

Ráno vstanu, vzbudím mámu, stará kafe vaří, letím na nádraží, koupím politiku, sednu do rychlíku a čtu. Průvodčí: „jízdenky, prosím.“ „Nemám. To máte tak. Ráno vstanu, vzbudím mámu...“ Ne, neboj se, Kiki, takhle to ve skutečnosti není. Jen jsem si vzpomněla na jednu říkanku, která za mého mládí letěla. Myslím, že dost dobře vyjadřuje ten životní kolotoč. Vstáváme jako mnozí jiní, protože musíme – a večer uléháme, také, protože musíme. Mezitím se naplno žije: musíš se zabývat radostmi, starostmi a bolestmi svými i tohoto světa. Ale co je nejdůležitější, snažíme se neztratit ze zřetele Jeho, tj. smysl a cíl našeho života.

Jsem ráda, že „slyším“ svou mateřštinu. Moje rodná vesnice se jmenuje Jalubí a leží 4 km od Velehradu. Nedávno o ní byla zmínka v televizi v pořadu Divnopis. Pověst praví, že panstvo z Buchlova se při lovu v lesích zastavilo u jakési studánky a občerstvilo se její vodou. Tehdy někdo z nich pronesl památnou větu „Ja, lubí.“ Na tom místě potom vyrostla osada. Ovšem je jisté, že to bylo ve skutečnosti úplně jinak. První dochovaná zmínka o této osadě pochází z roku 1265.

Záleží, z kterého úhlu si ho budu vybavovat... Předně domov. Také krásné kroje, lidové tance, z náboženské oblasti pak plné kostely. Škoda, že se vše nepozorovaně vytrácí...

Na smutnění opravdu nemám čas. Recept na depky? Svatý Benedikt říkával modli se a pracuj. V moderní době vznikla písnička: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání. Dělání, dělání je lék.“ - možná ji znáte. Je pravda, že některé dny pociťujeme my lidé jako takzvaně těžké. A jestliže je někdo v těžké depresi, nejde mu ani práce. Co tedy dělat v tom případě? Řekla bych, že si to musí člověk na prvním místě uvědomit: dnes mám těžký den. Za druhé: když to vím, mohu s tím pracovat: vyvaruji se, pokud možno okolností, které mi ještě mohou přitížit nebo mne rozčílit. Snažím se naladit pozitivně. A chopím se druhého „vesla“, které nabízí svatý Benedikt - totiž modlitby. Obrátím se na Boha Otce nebo na Pána Ježíše či Ducha Svatého a přijmu s láskou jejich pomocnou ruku. Je sladké zůstat v pozici dítěte... Znáte jistě střelné modlitby: Pane, pomoz! Ježíši, důvěřuji Ti! Ježíši, miluji Tě! Přijď, Duchu svatý! Užívejme je. Je to jako dýchání duše.

Náš sbor NaHoBoj zahrnuje začáteční písmena města či vesnic, odkud pochází její členové. Tedy Nasavrky, Hoješín, Holín a Bojanov. Na hoboj nehraje nikdo z nás. Já hraji trochu na kytaru. Je to nástroj, který mi vyhovuje: co nezahraji, zazpívám:).

hm... nevím, jak to říct: nejhezčí je žít se sestrami, tj. s ženami stejného nebo velmi podobného smýšlení, stejného ducha. Někdy to může být také nejtěžší.:)Platí zde však i to, že pro každého je těžké i radostné něco jiného.

Z těchto stránek je patrno, že moooc hezky: začali jsme totiž duchovní obnovou s P. Bohumilem Kolářem - a to nás naladilo na dobu postní velmi pozitivně. Pokračujeme křížovými cestami s Proglasem a individuální snahou o to být víc s Pánem. Připravujeme společné udílení svátosti nemocných při Mši sv.

Nejdřív jsem se podílela na životě ve velkoměstském mraveništi, žila jsem na několika místech v Brně a pak i v Praze. Potom jsem v krátké době vystřídala Slatiňany, Cetechovice, Plzeň, pak opět Praha. Následoval Řím a po něm Hoješín. Co se mi kde líbilo? Opravdu těžká otázka... vzhledem k tomu, že jsem se stěhovala nejméně 15x, trvalo by dlouho všechno vyjmenovat. Teď se mi na Hoješíně líbí nádherná příroda, líbí se mi i to, co dělám. A protože všude jsem šla následovat Pána, našla jsem ho tam - a to bylo a je to největší štěstí.

Jo. Zpomal. Jak? Můžeš navštívit třeba tak krásné místo, jako je Hoješín. A pak - existuje jedno pravidlo: nemusím všechno vidět, nemusím všechno slyšet, nemusím o všem vědět. Při jeho dodržování získáte spoustu času.

Tak nevím, jak mám na 4 otázky odpovědět jedním dechem... Pokusím se. Myslím, že nejsem žádný lumen, ale dělám to, jak umím. Učím náboženství již řadu let, mohu však říct, že se v tom stále sama učím,protože do hodin přicházejí samé originály; děti z rodin věřících i nevěřících. Vždycky mohou nastat situace nanejvýš překvapivé. Víc mne baví učit děti z rodin nevěřících, protože tam jde spíše o evangelizaci. Také raději učím děti malé, protože jsou průhledné, čisté a láskyplně upřímné. S věkem se tato vlastnost dost ztrácí. Každé takové dítě mi připomene Ježíšova slova o tom, že máme být jako ony. No, nebylo by to krásné? Nedá se říct, o čem nejraději vyprávím. Přednost má posluchač - a tedy vyprávím o tom, co je v dané chvíli potřeba. Snad - mám ráda příběhy. Ale to asi opravdu každý. Zaskočená jsem byla již víckrát, ale velkým dobrodiním je, že si již ani nepamatuji, čím asi. Prostě to neřeším. Nebo po vyřešení to hodím za hlavu.

Konkrétní minuty či hodiny nechci uvádět, protože je mám za složku velmi proměnlivou. Na internet snad ani tolik nechodím, ale na počítači pracuji nebezpečně mnoho a i ten čas se ještě nenápadně prodlužuje. Je to dáno také tím, že většina pošty nám chodí el. cestou. Už se těším, až bude práce na "zahrádce". Ta pak počítač úspěšně vytlačí. S oblibou navštěvuji stránky P. Forbelského.Ty vy také znáte,takže je nemusím doporučovat.

Náš sbor vznikl z iniciativy Pepíka Honzíčka z Holína. On má spoustu energie a daří se mu nás dávat dohromady. Ve farnostech totiž není na sborový zpěv dost lidí, tak se rozhodl nás, co se takto snažíme v malém počtu zpívat doma, spojit. Počet členů se pohybuje podle toho, jak kdo může. Vloni nás bylo 15, letos 7 nebo 8. Snažíme se udržet mj. také jakousi kulturu venkova. Ve městech jsou jiné možnosti. Regenschori hraje na varhany, občas použijeme kytaru, někdy požádáme o pomoc houslistu. Ale naší prioritou je zpěv, nikoli hraní. Vybíráme starší hudbu, vícehlasy, pro odlehčení něco z Hosany. Nezřídka zpíváme bez doprovodu. Naše nejbližší akce bude o pouti v Trhové Kamenici, tj. 26. dubna a asi 3. května velikonoční koncert v Bojanově. Přijďte si nás poslechnout.

Mám mladší sestru a moc jsme si spolu rozuměly od dětství a stále rozumíme. Věkový rozdíl je mezi námi malý 2 a 1/4 roku. Oblékaly jsme se často jako dvojčata, protože sestra rostla rychleji než já. Vzpomínám si na nějaké zalhání mamince.A ještě něco: protože mi ve škole nestačila velká přestávka k tomu, abych spořádala svačinu, většinou jsem ji dojídala v hodinách. Řeknete si, nic divného... ale já jsem sedávala v 1.lavici. Je to docela dobrodružné, když ji chce člověk sníst nepozorovaně - zvlášť když jsou to třeba vařená vajíčka. Rozbít, oloupat, posolit,...

Prosím, nehněvejte se, nebudu vymýšlet program pro imaginární děti.

Pán Ježíš, nebo chcete-li, Ježíšek, do mých hodin náboženství chodí. Nevěříte? Řekl přece, že kdo přijme jedno takové dítě, jeho přijímá. Takže On ke mně chodí na hodinu hned v několika dětech. V náboženství se dnes neznámkuje, ale nedávno si o tu jedničku řekl. Tak jsem mu ji dala. Zajímavé je na tom to, že On tam chodí také jako učitel - takže já se pak měním na toho, kdo se učí. Rozumíte tomu? Já ne.

Tak i tak. Vždycky záleží na lidském srdci. Souhlasíte?

Ano, ale nemám duši fotografa v pravém slova smyslu. Když vidím něco krásného, tak mne hned nenapadne, že bych to měla vyfotit.

Líbí. Naše sousedka má moc roztomilého pejska...

Jsme v rekreační oblasti, takže od jara do podzimu je tu docela živo. Přijedou chataři a chalupáři. Netroufám si odhadnout...Pokud máš na mysli náš objekt, tak až to spočítám, pošeptám Ti to do ouška.

Nebyla to lehká doba. Byl to život v neustálém napětí. Díky tomu, že jsem dostala pozvání shůry k úzkému následování, musela jsem se vyrovnat s tím, že mne budou chápat jako nepřítele režimu. Snažila jsem se být rovným člověkem a přijímala jsem postihy - někdy statečně, někdy méně statečně. Dnes to ovšem mladí nemají lepší. Musí čelit útokům spolužáků, učitelé jsou ve většině bez vyznání a navíc se jim do toho pletou všelijaká pseudonáboženství...Chtěla bych jim tedy vzkázat: nebojte se, když se budete dívat na Krista, On vás podrží.

Ano, to co je obvyklé v křesťanských rodinách či farnostech. V postě křížové cesty, o velikonocích pomlázku:) Ze symbolů dáváme jednoznačně přednost beránkovi.

Ano, je to Následování Krista od Tomáše Kempenského.

Je to Terezka Martinová. Přitažlivá je pro mne její malá cesta, její duchovní dětství, o které vědomě usiluje, a jiné a jiné ctnosti. Mezi námi dvěma je celoživotní přátelství. Já se zajímám o její život, ale ona o můj také, snad ještě víc než já o její.

Při křtu mi dali rodiče jméno Božena Marie. Vztah k tomu prvnímu jménu jsem získala teprve když jsem objevila jeho význam: Bohu daná (Božena,Bohdana). O Panně Marii nemusím snad hovořit - to je vztah dítěte k Matce. Biřmovací jméno jsem dostala po své kmotře: Růžena. Zjistila jsem tehdy, že jsou známé 2 světice tohoto jména: Růžena z Limy a Růžena z Viterba. Jsou mi blízké obě, ale vybrala jsem si Růženu z Limy, protože naplno žije pro Krista. Jejich životopisy si snadno najdete.

Zamilovaná jsem byla, ale pak do toho přišlo Boží povolání. Mohla jsem si tedy vybrat...

Mojí rodinou je řádové společenství. Nikdy jsem se necítila ochuzená, dokonce ani tehdy ne, když se přírůstky dotýkaly bezprostředně naší rodiny, tzn. když se sestře narodily 3 děti. Ono totiž existuje tzv. duchovní mateřství, a na tomto poli jsem několikanásobnou matkou. Kdo můžeš pochopit, pochop.

Na povzdech učedníků, že je tedy lepší se neženit, odpovídá Pán Ježíš: "Všichni to nechápou." A vysvětluje: "Jsou totiž lidé, k manželství neschopní už od narození, a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království." (Mt 19,12) Myslím, že k tomu není co dodávat. Na Hoješíně se denně modlíme za povolání, tedy i za povolání do manželství, modlitbu papeže Benedikta XVI.

Nejprve je třeba si položit otázku, jak se srdce zavírá nebo čím to je, že je zavřené. Když budeme upřímní, docela snadno poznáme, že to, co nás vzdaluje od Boha i od lidí,je hřích.Můj hřích. A proto je třeba se této rakoviny zbavit. Vždycky, když si to uvědomím: odříkám se, nechci ho. Naše srdce se také uzavírá zraněními, která jsme si způsobili sami nebo nás nějak poznamenali jiní lidé. Tato zranění se léčí odpuštěním a vytrvalou modlitbou na ten úmysl. Obojí pak, jak hřích, tak zranění, předávejme Ježíši.

Jo. Prožila, a ne jednou. Nazvala bych to spíš krizí důvěry než víry. Člověk ji musí vydržet: promodlit, protrpět.Krize jsou od toho, aby nás popostrčily o kousek dál či výš. Ve chvíli krize jsem to ale tak necítila. Proto prožívat krizi, je docela těžké. Pomáhalo mi vědomí, že Bůh ví všechno lépe než já. Ale to by bylo na dlouhé povídání...