Na začátku února jsem mohl prožít opět několik dní v Chrudimi. Měli jsme již po zkouškách a do posledního semestru našeho studia zbýval víc než týden. K cestě domů jsem tentokrát využil vlakové spojení. A protože si Petr domluvil desetidenní praxi v italských Benátkách, rozhodli jsme se spolu s dvěma dalšími kamarády udělat si zastávku na půli cesty a navštívit Boloň a Ravennu. A byl to opravdu nevšední výlet!

Vše začalo ve středu brzy ráno. Cestou metrem na vlakové nádraží Termini jsme přišli jen o jedno euro, které nám nevydal přístroj na lístky. Do stanice jsme ale dorazili včas. Naštěstí jsme odolali lákadlu ranního kafe (i když pro nás s Petrem odolat tak těžké nebylo). Když jsme totiž pohlédli na tabuli s časy odjezdů vlaků, ten svůj jsme marně hledali. „Počkat,“ vytušil nastávající problém organizátor cesty. „Sorry, chlapi, nemáme být na Termini, ale na Tiburtině,“ sykl rozechvělý hlas. Mžouravý pohled na hodinky byl neúprosný: do plánovaného odjezdu zbývalo nějakých třináct minut.

Zbývá jediná možnost: taxi. Pro většinu z nás poprvé v životě. Popadli jsme své kufry, batohy a tašky a rozběhli se ven. Drahocennou minutku jsme ztratili, než jsme doběhli od posledního vozu k prvnímu. „Giovanni Luca vás nikdy nenechá zmeškat vlak,“ hlásila vlající hříva právě zavírající kufr vozidla. Jeli jsme jak v pravé americké honičce: červená, nečervená, jeden směr, druhý směr… Šofér v tom opravdu uměl chodit. A to i při placení, kdy se vymlouval, že nemá drobné. Nicméně slibu dostál a my se vřítili do haly.

A zde? Sto dvacet minut zpoždění! Že bychom si tedy přeci jen dali tu ranní kávu? Když už se nám na ni začaly sbíhat sliny, zavadil náš zrak přeci jen ještě jednou o ceduli: ze sto dvaceti minut se stalo zázrakem patnáct! Na běh jsme už byli po ránu zvyklí, takže jsme ve vteřince seděli udýchaní ve svém kupé.

Problém, jak naložit s prázdnou hodinou po příjezdu do Boloni, než se budeme moct ubytovat v hostelu, se rozplynul kousek před Florencií. Tady jsme strávili dvě hodiny naklonění v zatáčce. Prorockých 120 minut sekery jsme zdárně překonali.

A aby toho nebylo málo, po příchodu na dopředu zaplacené ubytování se paní podivila, co že tu chceme, že má plno a o nás vůbec neví. Ale že si tam zatím můžeme nechat věci a večer se uvidí. S malou dušičkou jsme to riskli a zabouchli své kufry do pokoje, od něhož jsme neměli klíče.

Ale nebojte, vše skončilo dobře: i když jsme se ještě párkrát proběhli, ztratili a zase nalezli klíče, zasmlouvali si, byli o půlnoci vyhozeni z nádraží, marně hledali svůj vagón, v případě Petra byli očekáváni na praxi až o den později a ještě mnoho dalšího neopakovatelného zažili, vše dopadlo dobře. Se svými věcmi jsme se shledali, ubytováni jsme byli lépe, než jsme čekali, a hlavně jsme si užili dvě krásná města. A jak jste viděli, do Chrudimi se mi také podařilo dostat.

A vám, kteří v září spolu s farností zavítáte také do Ravenny, můžeme slíbit, že se máte na co těšit. Mozaiky zde opravdu stojí za to!