Mnohý kluk sní o tom, jak hrdě oblékne fotbalový dres a za jásotu tribun vběhne na skvěle připravený trávník. Představuje si, jak se svým stojí u středového kruhu zdraví protihráče a sleduje, jak rozhodčí hází mincí. Pak obkrouží kolečko, aby zjistil, na jak měkkém či tvrdém povrchu se hraje. Ještě pohled ke střídačce na trenéra, poslední domluvy a poplácání se spoluhráči a jde se na to. Vůbec nezáleží na tom, zda lije jako z konve, nebo praží sluníčko, zda hřiště osvětlují reflektory, nebo se hraje za přirozeného světla. Teď totiž začíná zápas!

Jenže – pak to přišlo. Stáli jsme na vatikánském hřišti a na druhé straně se rozehřívali borci jako Zdeněk Grygera, před pěti lety ještě reprezentační obránce, Přemysl Bičovský, mistr Evropy z roku 1976, či Jan Fiala, fotbalista roku 1982, spolu s herci Martinem Dejdarem a Janem Čenským, moderátorem Janem Rosákem, z tribuny podporovanými Jiřinou Bohdalovou či Josefem Dvořákem. Sen to nebyl – proti kněžskému semináři Nepomucenum ve žluto-bílých vatikánských barvách nastupoval klub hvězd Amfora.



Nejraději bych se uklidil na tribunu ke kameře, ale zatímco soupeř měl k dispozici asi dvacítku hráčů, náš problém byl dát dohromady aspoň potřebných jedenáct. Poprvé jsme stáli na velkém hřišti, poprvé viděli profi-rozhodčí a teprve před pár dny pronikali do tajů pravidel ofsajdu...

Byl jsem rád, že jsem mohl začínat na střídačce, přeci jen si s fotbalem moc netykám. Navíc pěkně cedilo, ale po čtvrt hodině přišla řada i na mě. Náš vypůjčený brankář se činil, skákal jednu robinzonádu za druhou, ale už také pochopil, že dneska to na vítězství nedotáhneme. Prohrávali jsme 3–0 a já zaujal místo v nejohroženějším místě – v obraně.

Kupodivu hra ale nebyla tak zlá, jak jsem se bál. Radoval jsem se z maličkostí – třeba jsem se málem rozplynul, když jsem na pár metrů přeběhl na soupeřovu polovinu. Ve druhém poločase, když jsem zmateně pobáhal mezi dvěmi přihrávajícími si protihráči, jsem zažil pocit myši, s níž si pohrává kočka. Na druhou stranu mé sebevědomí vzrostlo, když se mi také povedlo vybojovat aut a vhazovat míč. Snažil jsem se protihráče zmást, že si budu jednoho hlídat a tím ho trošku vyřadím ze hry, než pozná, že fotbal znám spíš teoreticky než prakticky. Pak ale přišla minela, kdy jsem v našem pokutovém území neuhlídal hlavičku – a dostali jsme další gól.

Přesto jsem však v samém závěru utkání prožil svůj hvězdný okamžik. Míč jsme měli na kopačkách a pomalu postupovali dopředu. Vyběhl jsem střídat, na mé místo přišel Petr a po pár vteřinách vstřelil gól a snížil na konečných 6–3.



I když jsme prohráli (a s tím byli smířeni už daleko dopředu), nálada byla výborná. Amfora si nechala dát tři góly, aby nám udělala radost, a setkání s herci a fotbalisty v přátelském duchu pokračovalo i další den v naší koleji...