Tak jsem zase měla narozeniny (ten čas strašně letí). To se tak většinou dostávají dárky. Jsem bohužel ve věku, kdy už se mě většinou ptají, co chci, případně dostanu peníze, ať si na sebe koupím nějaký „hadr“...
A tak si v ten „slavný“ den ráno sedím v kuchyni a mudruju. Dárky dávají ti, kteří mají rádi, ne? Pane Bože, máš mě rád? Chtěla bych od tebe taky dárek. Ale jako pořádný. Něco, co nemůžu chtít po nikom jiném. Chtěla bych být hezká, štíhlá, nemít ta přebytečná kila po dětech. Chtěla bych se líbit (i sobě). Neuděláš s tím něco? To by byl moc fajn dárek, víš?
No a co se stalo? Nic. Vlastně něco jo.
Pojedeme (snad) na dovolenou k mé kamarádce. Ona je teď na mateřské s roční holčičkou. Tak mě napadlo, že by ji mohla potěšit knížka Co Bůh šeptá maminkám od Hany Pinknerové :-) Mně osobně se totiž moc líbila. No ale četla jsem ji už dávno. Co kdyby ji změnili? Tak do ní jen nakouknu. Hm, písmenka jsou moje droga. Nepřestanu, pokud nepřelouskám poslední stránku. A důvod se našel hned v ten „slavný“ den. Když mám narozeniny, tak si můžu udělat radost a něco si ještě přečíst, ne? A tak ji otevřu u fejetonu s názvem Kouzelné zrcadlo. Autorka dostala od kamarádky zrcadlo, které mělo po 3 stranách „ozdobný“ rám z papírových drahokamů a na 4. hraně papírovou královskou korunu (taktéž náležitě ozdobenou). Kouzlo se vyvolávalo tak, že člověk musel hledět do zrcadla a říct: „Jsem krásné Boží dítě!“ Pokud to dokázal, zrcadlo se „rozzářilo“, drahokamy plály a koruna nad hlavou se blyštěla. Stačilo tomu jen věřit. Závěrečná věta mi ale utkvěla v paměti: „Jsem krásné Boží dítě a nezáleží na tom, zda mám několik kilo navíc.“ :-) No jo, Pane Bože, zase jsi mě dostal :-))