Tak nějak se stalo, že to najednou nešlo. Nevím proč. Možná souhra několika prkotin. Prostě Filip nechtěl pořádně pít, mléka ubývalo, Filda nepřibíral, až paní doktorka nakázala dokrmovat. Prý můžu zkusit odstříkávat, že se třeba ještě mléko začne tvořit. Tak jsem to zkusila – každý den po každém kojení jsem si dala dvacetiminutové „rande“ s odsávačkou. Vydržela jsem to asi měsíc. Stejně to ale Fildovi nestačilo. Pak jsme se o tom bavily s jednou kamarádkou a ona, že by se na to vykašlala, že nic nestihnu udělat, že to stejně nemá cenu, prý se jen zbytečně nervuju. Hm, něco na tom bylo. Pořád jsem nad tím dumala, probírala všechna pro i proti, ale furt jsem se nemohla rozhodnout. Práce bylo na spadnutí, dozrávalo ovoce, které se muselo zpracovat. Kdy to všechno mám dělat?
Nedlouho po tom k nám přišla návštěva. Povídali jsme, jak se máme, co děláme, až přišla řeč na potíže s kojením a radu kamarádky.
Já: „Pořád se toho kojení nemůžu vzdát.“
Návštěva: „No jo, vyjde to levně. Ale na to nemůže člověk brát ohled, když jde o dítě.“
Já: „Hm, o to ale nejde. Nejste kojící matka, abyste to pochopil.“
Ticho.
Já: „Takhle mu dávám to nejlepší, co můžu.“
Ticho.
Já: „Vždyť já mu vlastně dávám sebe.“
Podle úsměvu návštěvy bylo jasné, že jsem na to kápla. Jo, tohle je to nejdůležitější! Proto mě tak mrzí, že mě Filda nechce a že se mu nemůžu dát. Ano, jsou i jiné způsoby, ale tenhle je jedinečný, v tom mě nikdo nenahradí.

Návštěva odešla. Mně se však pořád honilo hlavou „dávat sebe sama“. Jak jsem na to přišla? Takhle jsem o tom přece nikdy nepřemýšlela. A co mi to připomíná? Docela mi trvalo, než mi to secvaklo: přijímání. Tam se mi Ježíš taky nabízí, dává se mi celý, abychom mohli být spolu zvláštním, jedinečným způsobem. Nechovám se já taky někdy jako Filda? (O to hůř, že on z toho nemá rozum. Já už jsem přece „velká“. No, ale „... nebudete-li jako děti...“?! Hm, na tohle se to ale asi nevztahuje, že? ;-) )