Při pobytu ve Španělsku se mi podařilo zúčastnit se mší svatých. Jak je hezké si uvědomit, že i když pocházíme z rozličných kultur a neovládáme místní jazyk, přesto oběť mše svaté je jediná. Církev, která je světová, všeobecná, se neváže jen na určité území. A i když neznáme řeč, přesto má bohoslužba stejný řád v Čechách, ve Španělsku a kdekoliv na světě.

Těsně před odjezdem mi rukami proběhla humorná knížka s Murphyho zákony o církvi. V oddílu o fotografování stálo, že se fotografové nejvíce snaží zachytit nezachytitelné, tj. proměňování, udělování svátostí a podobně. Jak trefné! Možná že v cizím prostředí více vyzní, jak Kristova oběť mnohem více přesahuje naše chápání. A přestože jí nerozumíme, můžeme k ní přistupovat...

Po vstupu do kostela jsem byl příjemně zaskočen. Sedělo tu asi 250 lidí, a to byl všední den! Pravda, již začínaly přípravy na blížící se pouť, a proto účast byla vyšší než ve dnech po slavnosti. Po zaznění zvonku vyšel ze sakristie liturgický průvod. První den byli u oltáře tři kněží, ale prakticky nikdy jsem zde neviděl ministranty – jejich úlohu zastával kostelník.

V subtropickém podnebí sem dámy nenosí deštníky jako u nás, zato je po celou dobu bohoslužby slyšet jemné šustění vějířů a ventilátorů pod lustry. Domníval jsem se, že Španělsko je zpěvný národ. Ale tentokrát na začátku a na konci zahrála početná dechovka instrumentální skladby, po proměňování zazněly krásné fanfáry a při přijímání se z kůru nesl sólový zpěv. Překvapilo mě, že lidé stejně jako v dalších dnech zpívali maximálně odpověď žalmu či části ordinária.

Jsem rád, že jsem mohl spatřit detaily, ve kterých se naše a cizí pohledy odlišují, ale zároveň si opět uvědomit univerzalitu církve v „tom podstatném“...