Já: Otče náš, jenž jsi na nebesích...

Bůh: Co si přeješ?

Já: Prosím, neruš mě, modlím se.

Bůh: Ale Tys mě oslovil!

Já: Já že jsem Tě oslovil? Určitě ne! Já se jen modlím: „Otče náš, který jsi na nebesích...“

Bůh: Znovu jsi mě oslovil.

Já: Co jsem udělal?

Bůh: Oslovil jsi mě. Pověděl jsi: „Otče náš, který jsi na nebesích.“ Jsem tu. Co si přeješ?

Já: Asi jsem to nemyslel tak vážně. Jenom jsem začal ranní modlitbu. Je to takový pocit, že jsem si splnil svou ranní povinnost.

Bůh: Dobře, tak se modli dál!

Já: Posvěť se jméno Tvé.

Bůh: Moment, co máš na mysli?

Já: To znamená, že, že..., nevím. To přece patří jednoduše k modlitbě. A co to vlastně znamená?

Bůh: To znamená, že mne chceš ctít, že jsem pto tebe nade všechno důležitý, že je mé jméno pro tebe drahocenné.

Já: Dobře to zní. Ale zatím jsem nad tím nepřemýšlel. Přijď království tvé. Buď vůle Tvá, jako v nebi tak i na zemi!

Bůh: Myslel jsi to vážně?

Já: Samozřejmě, proč ne?

Bůh: A udělal jsi už pro to něco?

Já: Myslím, že ne. Často přemýšlím, jak by to bylo pěkné, kdybys tady dole všechno vzal do svých rukou tak, jako to děláš tam nahoře.

Bůh: Ty nejsi v mých rukách?

Já: Ano..., chodím do kostela...

Bůh: Ne, na to jsem se neptal. Jaké to je s tvým ovládáním a trpělivostí? S tím máš stále problémy, že? A jak hospodaříš s penězi? A jaké knihy čteš? Na co se díváš v televizi?

Já: Neříkej mi to! Je ve mně tolik dobrého jako v ostatních, kteří jsou se mnou v kostele.

Bůh: Omlouvám se, ale myslel jsem si, že prosíš o to, aby se stala moje vůle.

Já: Ano, Pane, ale já musím ještě dokončit modlitbu. Dnes mi to bude trvat déle než normálně. Chléb náš vezdejší dej nám dnes!

Bůh: Chléb máš! Ale pomohlo by ti, kdybys se v jídle mírnil... Tvá prosba v sobě obsahuje povinnost dělat něco pro to, aby miliony hladovějících na tomto světe dostali svůj denní chléb.

Já: Kritizuješ mě?

Bůh: Prosíš mě a skrze tyto prosby se můžeš stát úplně jiným člověkem. Chtěl bych, abys v modlitbě vytrval. A jak to je dál?

Já: Mám se dál modlit?

Bůh: Proč váháš?

Já: Už dopředu vím, co mi povíš.

Bůh: Jen pokračuj!

Já: A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům.

Bůh: A co tvůj soused?

Já: Ještě začínej o něm! Soused o mně říkal lži a teď o mně a mé rodině všichni šíří řeči. Je arogantní, vůbec mě nebere vážně. Tváří se, jako kdybych za nic nestál. Přísahal jsem, že to nenechám jen tak!

Bůh: To vím, to ví. A co tvoje modlitba?

Já: Takhle jsem to nemyslel!

Bůh: Alespoň jsi upřímný. Dělá ti vůbec radost chodit po světě s takovou dávkou hořkosti a odporu?

Já: Jsem z toho celý nemocný...

Bůh: Chci tě z toho uzdravit. Odpusť svému sousedu, vždyť i já odpouštím tobě. Vždyť arogance a nenávist jsou jeho hřích a ne tvůj. Snad ztratíš kus své prestiže, ale budeš svobodný a přinese ti to pokoj do srdce.

Já: Máš pravdu, ty máš vždycky pravdu! Ale nevím, jestli se k tomu odhodlám.

Bůh: Pomohu ti.

Já: Dobře, odpouštím mu. A pomoz i jemu Pane, aby našel správnou cestu.

Bůh: No vidíš! Není to takhle lepší? Jak se teď cítíš?

Já: Vlastně celkem dobře. Možná, že budu i lépe spát.

Bůh: Ještě jsi nedokončil modlitbu.

Já: A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

Bůh: Nic neudělám raději než toto. Řekni mi nějaké osoby nebo situace, které tě pokoušejí.

Já: Jak to myslíš?

Bůh: Znáš přece své slabé stránky. Nezapínej televizi, dokud si nerozmyslíš, na co se chceš dívat a jestli to má smysl! Promysli si, jak využíváš čas, s kým se kamarádíš a o čem spolu mluvíte. Zamysli se nad tím, co má v životě pro tebe smysl a skutečnou hodnotu! Ale především tě prosím, neobracej se ke mně jen tehdy, když něco potřebuješ!

Já: Tomu poslednímu nerozumím.

Bůh: Ale přece to tak často děláš. Dostaneš se do nějakých těžkostí a hned se obracíš na mě a říkáš: „Pane, prosím tě, pomoz mi z toho ven, už nikdy nic takového neudělám.“ Pamatuješ se na to?

Já: Ano, Pane, stydím se za to. Mám za to, že je to nejtěžší Otčenáš, který jsem se kdy modlil. Ale poprvé má nějaký vztah k mému obyčejnému životu.

Bůh: Modli se klidně do konce.

Já: Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.

Bůh: Víš, o jaké slávě je řeč a co by mi udělalo největší radost?

Já: Ne, ale chtěl bych to vědět. Chtěl bych ti dělat radost. Pomalu začínám rozumět tomu, jak je krásné následovat tě.

Bůh: Vidíš a tím sis odpověděl sám.

Já: Opravdu?

Bůh: Ano, pro mě sláva znamená to, že mě lidé budou skutečně milovat. Bylo by dobré, kdyby lidé v tvém okolí viděli, že se vztah mezi námi upevnil. A budeš se divit, co všechno spolu dokážeme.

Já: Děkuji ti, Pane!



Upraveno z:
Hřivna. Zpravodaj farnosti Semily, 09/06, květen 2006. Článek „Otče náš“.
Jakub. Zpravodaj farnosti sv. Jakuba Příbram, 2/2005, 27. února 2005. Článek „Otče náš“.