„Dej, abychom Ti sloužili…“, ozývá se sakristií. Uděláme kříž a již se celá banda hrne ke dveřím. Je přede mší svatou a mě stále vrtá hlavou slovo „sloužit“. Jsme snad sloužící? Poddaní? Ti, co udělají přesně to, co jim někdo řekne? Copak Bůh nám nedává volbu? „Ale dává“, bleskne mi hlavou. Vždyť pokaždé nám dává vybrat. Máme možnost volby!
„Teď již je pozdě“, povzdechnu si v duchu a snažím se nemyslet na to, co se může stát v narvaném kostele a trochu delším ministrantským oblečením. Nerada dělám trapasy, a to, že je dělám často, je známé, proto se soustředím na to, aby se např. něco nerozbilo.
Už zvoní zvonek a kněz dává znamení k vstupu do prostoru před svatostánkem. Poklekáme. Otáčíme se a již se vyhýbám pohledu do davu. Tedy, pohled na dav mě nerozhodí, ale vědomí , že z něho znám tolik lidí, mě přímo děsí.
Ještěže nemám čtení! Ach, jak to ostatním tak jde… Třeba zrovna teď. Je to krásně plynulé, důrazné a přitom jemné. Žádné zakoktání, žádná známka trémy.
Spěchám pro svíčky, abych doprovázela kněze k četbě evangelia. Je mi to opravdu trapné se mu dívat pod ruku, ale přece jenom mi tam zabloudí zrak a zjištění délky dnešního evangelia mě donutí opět stočit zrak na mou „spolusvíčařku“ stojící na druhé straně ambonu.
Jak je milé, když mi někdo v tuto chvíli věnuje úsměv. Oplatím ho a hned je mi líp.
Svíčky necháme sfouknout malým ministrantům.(Rozzáří se jim očka, když je mohou sfouknout.)a již je kázání. Dnes bylo opravdu poutavé.
Už jen přímluvy, dary, sbírka, a aby v tom nebyl zmatek, tak ještě jeden ministrant by měl zůstat u oltáře a pomoct s dary. No prostě- začíná to být ostré.
Kývnu na ostatní, jestli nechtějí při Proměnění zvonit a posílám zvonek o několik rukou dál.
Teď je ta chvíle na ztišení. Teď je ta chvíle, kdy se TO očekává! Co? No Proměnění Páně. „Teď je ta důležitá chvíle“, říkám si, ale nic ke mně nepřichází. Žádný dojem. Nic!
Až ve chvíli, kdy opět stojím na nohou mi něco dochází. „Jak to, že se to stalo? Jak to, že to bylo teď a tady? Pane, proč se dáváš mne? Dala jsem Ti to nejhorší, co ve mně bylo a Ty jsi to proměnil! Pane, proč to děláš? Proč to děláš pro mne? Jak to, že jsi se přímo před mýma očima zpřítomnil?

Zbytek mše byl jako ve snu. Vždyť On to udělal pro mě! Kolikrát si to musím takhle zažít, abych si to pamatovala? Kolikrát ještě budu bezduše poslouchat ta samá slova?

To je jen na mě…Vždyť mám možnost volby!