To jsem takhle v roce 2006 začal hrát šachy s jedním šachistou, narychlo si nemůžu vzpomenout na jeho umístění v tabulce pro Českou republiku. A že to byl mač. Figury padaly pod stůl, vlastně ne, oni to byly kapesní šachy, tedy figury nám padaly do kapes. A ti šikovní z vás, kteří čtou tento článek najdou jistě i fotodokumentaci na našich skvělých stránkách :-), nápovědou nechť vám je diecézko v roce 2006. Tak to vám asi i prozradím ctěné jméno soupeře, které by se skvělo na partiáři, kdybychom je ovšem měli. Tak tedy hrál jsem s Vojtou, jehož šachové kvality jsem již mnohokrát pocítil na vlastní šachovnici. Hráli jsme po diecézku, cestou na vlak, ve vlaku, cestou domů, až nás cesta rozdělila. A rozehraná partie byla uložena do archívu k majiteli. Když jsme končili, vedl jsem o pěšce, což ale zvláště když hrajete s Vojtou, nemusí ještě nic znamenat. A partie ležela v archívu dlouho, předlouho. Tak dlouho, že vás asi ani nenechám tipovat jak dlouho. Byly to celé dlouhé roky a to přesně čtyři. Touto dobou, mám zato, jsme se dostali do všech kronik rekordů. K dohrání jsme se vrátili až o letošních prázdninách na cestě kolem světa. Figury opět začaly padat do kapes. Tentokráte ale už šlo do tuhého: šach střídal šach a garde střídalo garde. A kdo myslíte, že vyhrál? Jistě zklamu všechny své fanoušky, přátele, příbuzné a trenéry… Čtyři roky vedu o pěšce a nakonec to skončí remízou. Čili jsme si potřásli pravicí a znovu postavili svá vojska. No, o dalších partiích psát články nebudu, neboť nebyly tak dlouhé, impozantní a většinu z nich jsem prohrál :-).