O svátostech v Písmu: eucharistie (3. díl, 1. část)



Protože Pán miloval své, prokázal jim svou lásku až do krajnosti. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a proto během večeře umyl jejich nohy a dal jim přikázání lásky (srov. Jan 13, 1–17). Aby jim zanechal záruku této lásky, aby se nikdy nevzdálil od svých a aby je učinil účastnými své velikonoční oběti, ustanovil eucharistii jako připomínku své smrti a svého zmrtvýchvstání a přikázal svým apoštolům, aby ji slavili až do jeho návratu. V té chvíli je ustanovil „kněžími Nové smlouvy“ (Tridentský koncil: DC 1740).

Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení eucharistie; u svatého Jana se zase uvádějí Ježíšova slova v synagoze v Kafarnau, která připravují ustanovení eucharistie: Kristus o sobě říká, že je chlebem života, který sestoupil z nebe (srov. Jan 6).

Ježíš zvolil dobu Velikonoc, aby splnil to, co ohlásil v Kafarnau: dát totiž svým učedníkům své tělo a svou krev.

„Nastal den nekvašeného chleba, kdy měl být zabit velikonoční beránek. Ježíš poslal Petra a Jana a řekl jim: ‘Jděte a připravte nám velikonočního beránka, abychom ho mohli jíst!’... Odešli... a připravili velikonočního beránka. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: ‘Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království’... Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: ‘To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!’ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: ‘Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.’“ (Lk 22, 7-20; srov. Mt 26, 17–29; Mk 14, 12–15; 1 Kor 11, 23–25)

Ježíš dal židovským Velikonocům jejich definitivní význam tím, že slavil Poslední večeři se svými apoštoly během velikonoční hostiny. Vždyť nová „pascha“, přechod Ježíše k Otci skrze jeho smrt a jeho zmrtvýchvstání, je předjata ve večeři a slavena v eucharistii, jež je naplněním židovské paschy, a předjímá závěrečnou paschu církve ve slávě království.

Když Ježíš přikazuje, aby se opakovala jeho gesta a jeho slova, „dokud on nepřijde“ (1 Kor 11, 26), nežádá, aby se pouze vzpomínalo na něho a na to, co učinil. Má na mysli liturgické slavení Kristovy památky skrze apoštoly a jejich nástupce; slavení jeho života, jeho smrti, jeho zmrtvýchvstání a jeho přímluvy u Otce.




-----------------
Pramen: Katechismus katolické církve, kapitola Ustanovení eucharistie (paragrafy 1337–1340) a paragraf 1341