Joj, dovolená – zlatý čas, kdy toho moc nemusím, ale spoustu můžu. Tyto chvíle už jsou nenávratně pryč. Letos jsme je strávili v Olomouci a okolí. A stalo se, že jsme zabrousili na mši k dominikánům. Zrovna jim tam začínala generální kapitula (či co). Při mši prosili za nová povolání do svého řádu. V modlitbách zaznělo něco ve smyslu: „Ať Bůh povolá do našeho řádu další mladé muže, kteří budou ochotni dokonale následovat Krista v chudobě, čistotě a poslušnosti...“

Hm, pěkné. Ale urazilo mě to. Ne že bych nepřála dominikánům (a taky jiným řádům a kongregacím) nové přírůstky, ale přece. Copak zasvěcený život je ten nejdokonalejší (a tudíž ten nejlepší) způsob následování Pána? Takže ostatní (manželství) jsou jaksi méněcenné? No tak to teda ne! To jsem proti! Nejsem přece nějaká chudinka, která nemá na to jít tou dokonalou cestou. Ať si nikdo nemyslí, že manželství je nějaká sranda a že je pro každého. Vždyť i v něm můžu snažit žít ony tři sliby – chudobu, čistotu a poslušnost. I když tak trochu jinak.

Chudoba: S kolika věcmi jsem se musela rozloučit při stěhování do nového domova! Nemůžu mít všechno, co vidím v letáku či v obchodě – to bychom se tu za chvíli pro samé krámy nepohnuli. Co všechno si musím(e) odřeknout, abychom našetřili na opravu domu! Kolik odříkání mě ještě čeká! A to nejen v tom hmotném. Méně spánku, omezený volný čas (pokud vůbec nějaký), ...

Čistota: Jo, to je fuška i v manželství. Nejde o nějaké potíže s věrností, ale stačí jít za ideálem správně vládnout nad sebou a nenechat se vláčet pudy sem a tam. Kdo někdy zkoumal zákonitosti PPR a vůbec to, jak se morální teologie staví k těmto věcem, žasne, že svatbou nepadají všechny zákazy, že od toho dne, kdy si dva lidé navzájem řeknou ANO, není vše tak úplně dovoleno.

Poslušnost: Sice už nejsem malé dítě, ale přece jen bych měla poslouchat. Momentálně mám za sebou pořád malého „despotu“, který se mě snaží dostat tam, kde mě chce mít. Ne že bych ho měla poslouchat, to tím říct nechci, ale dokud Ondra neumí mluvit, musím se snažit nějak vyzkoumat, co po mně chce a co potřebuje. Zatím on udává režim většiny dnů. Dál bych měla ctít hlavu rodiny, respektovat jeho rozhodnutí (byť jsou podle mě někdy úplně mimo – Takovou ptákovinu může vymyslet jenom chlap! apod.) a neshazovat ho před druhými (teď bych měla smazat předchozí závorku, ale to byste se zase nedověděli, co jsem tam napsala). A nakonec (nebo spíš v první řadě) bych měla naslouchat Božímu Duchu a měla bych se jím nechat vést – tudíž poslouchat.

Takže sečteno, podtrženo, i já můžu dokonale následovat Krista. A když teď nad tím tak přemýšlím, ona ta chudoba, čistota a poslušnost je i v manželském slibu (Odevzdávám se ti a přijímám tě. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.), jenom je to tam trochu víc rozvedené. Myslím, že ani v zasvěceném životě, ani v manželství není naplňování slibů nějaká brnkačka. Naštěstí ale můžeme prosit: „K tomu, ať mi pomáhá Bůh.“ Takže vzhůru do toho! Amen.