Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši (srov. Iz 11, 2) pro jeho spásné poslání (srov. Lk 4, 16–22; Iz 61, 1). Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli, kdy přijal křest od Jana, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem (srov. Mt 3, 13–17; Jan 1, 33–34). Od okamžiku, kdy byl působením Ducha svatého počat, celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává „v míře neomezené“ (Jan 3, 34).

Tato plnost Ducha neměla být jen výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu (srov. Ez 36, 25–27; Jl 3, 1–2). Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha (srov. Lk 12, 12; Jan 3, 5–8; Jan 7, 37–39; Jan 16, 7–15; Sk 1, 8); tento příslib uskutečnil nejprve v den Velikonoc (srov. Jan 20, 22) a později skvělejším způsobem v den letnic (srov. Sk 2, 1–4). Apoštolové, plni Ducha svatého, začali „hlásat velké Boží skutky“ (Sk 2, 11) a Petr prohlásil, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby (srov. Sk 2, 17–18). Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a dali se pokřtít, dostali pak „dar Ducha svatého“ (Sk 2, 38).

„Od té doby apoštolové, plníce Kristovu vůli, udíleli nově pokřtěným skrze vkládání rukou dar Ducha, který přivádí k plnosti křestní milost. To vysvětluje, proč se v listu Židům mezi prvními prvky křesťanské výchovy připomíná nauka o křtech a také o vkládání rukou (srov. Žid 6, 2). Katolická tradice právem považuje toto vkládání rukou za původ svátosti biřmování, která jakýmsi způsobem činí v církvi milost letnic trvalou.“ (Pavel VI., Apoštolská konstituce Divinae consoritium naturae)

Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se přidávalo ke vkládání rukou mazání vonným olejem (křižmem). Takové pomazání vysvětluje jméno „křesťan“, jež znamená „pomazaný“ a pochází od jména samého Krista, kterého „Bůh pomazal Duchem svatým“ (Sk 10, 38). Tento obřad pomazání se užívá dodnes jak na Východě, tak na Západě. Proto se tato svátost na Východě nazývá pomazání křižmem nebo myronem, což znamená „křižmo“. Na Západě výraz biřmování (z „confirmatio“ — utvrzení) naznačuje, že tato svátost dotvrzuje křest a posiluje křestní milost.

„Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Sk 8, 14–17).



-----------------
Pramen: Katechismus katolické církve, kapitola Biřmování v ekonomii spásy (paragrafy 1286–1289) a paragraf 1315