Hluboké koření vás vítá na svých stránkách.
Příchovická oáza
P. Miroslav Šimáček vyrůstal v choceňské farnosti, kde zažíval krásné společenství mladých. Když byl roku 1977 vysvěcen na kněze, čerpal ze zkušeností z mládí a přitahoval svým charismatem lidi k Bohu. To se nelíbilo státním komunistickým úřadům a po dvou letech se rozhodly schopného kněze potrestat. Musel se stěhovat do nejvzdálenější farnosti litoměřické diecéze: do Příchovic. Brzy po svém příchodu se slavily Velikonoce. Na Zelený čtvrtek sloužil mše svaté ve všech svých třech farnostech a dohromady je navštívilo pouhopouhých devět lidí. Opuštěné místo na horách mělo kněze zlomit. Večer se rozhodl jít adorovat, aby se alespoň někdo na horách o svátcích klaněl Pánu. Vzpomíná, jak si uvědomil, že Pán Ježíš byl také opuštěn. „Jedno mi bylo jasné, že On je se mnou a já chci být s Ním.“
Řídil se slovy, která dostal na cestu: „Jdi a měj tam ty lidi rád.“ Tu a tam někdo zazvonil na faru a mladý kněz jej pozval dovnitř. Postupně lidí přibývalo, začínali se sem cíleně vracet. Přestože jim skromné vybavení fary velký komfort neposkytovalo, otevírali zde svá srdce. Spolu se všemi příchozími tvořili společenství, podíleli se na chodu domu a dům se pro ně stával druhým domovem.
Program zde začíná snídaní, společné jídlo napomáhá k soudržnosti „rodiny“. Dopoledne se rozebírá jedna myšlenka, kterou se pak snaží mladí žít. Na slavení mše svaté se podílí mnoho lidí, ať už hudbou, čtením, výzdobou, ministrováním... Den vrcholí večerním setkáním, kdy se představují nově příchozí, přichází čas ke sdílení, hrají se hry, které si jednotlivé skupiny připravily, a končí se modlitbou u rozzážené svíce.
Činnost otce Miroslava byla celou dobu pečlivě sledována Státní bezpečností. Režim, jehož cílem bylo zničit církev, nelibě nesl, jakým magnetem se Příchovice stávaly. Odposlouchávací zažízení bylo odstraněno až v roce 1990. Ačkoliv zde měl páter Šimáček prohrát svůj zápas, Panna Maria, o jejíž ochranu zde neustále mladí prosí, chrání dobré dílo. Opuštěnou farností prošlo za deset let dvacet tisíc lidí!
Příchovice svou roli plní i po revoluci, kdy byla ke staré faře přistavěna nová budova. Knězi zde pomáhá několikačlenný tým mladých. Po zkušenostech z Příchovic vznikly postupně i další centra života mládeže po celé České republice. Jinde ve světě podobné domy, kam by se mladí lidé rádi vracívali jako domů a kde dochází k tolika konverzím, nejsou...
Pramen:
P. Jan Balík – Cesta k domovu, str. 20–36. Paulínky, Praha, 2002.
Řídil se slovy, která dostal na cestu: „Jdi a měj tam ty lidi rád.“ Tu a tam někdo zazvonil na faru a mladý kněz jej pozval dovnitř. Postupně lidí přibývalo, začínali se sem cíleně vracet. Přestože jim skromné vybavení fary velký komfort neposkytovalo, otevírali zde svá srdce. Spolu se všemi příchozími tvořili společenství, podíleli se na chodu domu a dům se pro ně stával druhým domovem.
Program zde začíná snídaní, společné jídlo napomáhá k soudržnosti „rodiny“. Dopoledne se rozebírá jedna myšlenka, kterou se pak snaží mladí žít. Na slavení mše svaté se podílí mnoho lidí, ať už hudbou, čtením, výzdobou, ministrováním... Den vrcholí večerním setkáním, kdy se představují nově příchozí, přichází čas ke sdílení, hrají se hry, které si jednotlivé skupiny připravily, a končí se modlitbou u rozzážené svíce.
Činnost otce Miroslava byla celou dobu pečlivě sledována Státní bezpečností. Režim, jehož cílem bylo zničit církev, nelibě nesl, jakým magnetem se Příchovice stávaly. Odposlouchávací zažízení bylo odstraněno až v roce 1990. Ačkoliv zde měl páter Šimáček prohrát svůj zápas, Panna Maria, o jejíž ochranu zde neustále mladí prosí, chrání dobré dílo. Opuštěnou farností prošlo za deset let dvacet tisíc lidí!
Příchovice svou roli plní i po revoluci, kdy byla ke staré faře přistavěna nová budova. Knězi zde pomáhá několikačlenný tým mladých. Po zkušenostech z Příchovic vznikly postupně i další centra života mládeže po celé České republice. Jinde ve světě podobné domy, kam by se mladí lidé rádi vracívali jako domů a kde dochází k tolika konverzím, nejsou...
Pramen:
P. Jan Balík – Cesta k domovu, str. 20–36. Paulínky, Praha, 2002.
Komentáře
Díky za článek :). Příchovice jsou skvělým místem...nevím proč, ale "líbí" se mi tam víc než třeba na Vesmíru...myslím, že se tam fakt každý cítí jako doma... Byla jsem tam sice jen jednou, ale zážitek to byl a je obrovský... Čím to je, že si zpověď před x lety u P.Vládi pořád živě pamatuju? :) Moc všem Příchovice doporučuju ;).
V Příchovicích jsem byl několikrát, sice až po revoluci. Slyšel jsem tolik slov o tom, jak je zde toto místo nádherné, až mě to tím skoro odpuzovalo. O letních prázdninách 2005 jsem prožil krásný týden. Pamatuji si, jak jsem odcházel od kostela svatého Víta k nedalekému lesíku na témátko a najednou jsem pocítil: jo, tady je to místo, kde se snaží žít jeden pro druhého, kde se mladí derou do práce, kde si chtějí navzájem pomáhat, být kamarádští a oprostit se od svých zlozvyků a sobectví. V mém srdci vládl krásný pokoj a touha nezapomenout na silný okamžik, na rozhodnutí opustit svou rozmrzelost a být také druhým co nejvíc otevřený. Byl to čas, kdy jsem silně pocítil, že vztah k Bohu – to nejsou jen krásné fráze. Spoustu lidí ti to dokazuje, když se odevzdávají Bohu. Bůh skutečně je a stojí za to zařadit Ho výš ve svém žebříčku!
Když jsme sem o dva roky později přijeli s chrudimskou partou, byl právě svátek Proměnění Páně. V kostele moc lidí nebylo a mě velmi oslovilo kázání P. Vládi Nováka. „Pán Ježíš se ukázal apoštolům ve Své slávě a i my Ho tak občas spatříme, kdy cítíme, že je s námi. Je to pro nás povzbuzením do dalšího života. Ale mnohem více dní necítíme naplno Boží přítomnost. Ať v těchto dnech pamatujeme na ty krásné okamžiky, kdy jsme Mu byli otevření a On nám dal pocítit Svou lásku.“ Jednu ze svých hor Tábor jsem prožil tehdy opět zde...
Když jsme sem o dva roky později přijeli s chrudimskou partou, byl právě svátek Proměnění Páně. V kostele moc lidí nebylo a mě velmi oslovilo kázání P. Vládi Nováka. „Pán Ježíš se ukázal apoštolům ve Své slávě a i my Ho tak občas spatříme, kdy cítíme, že je s námi. Je to pro nás povzbuzením do dalšího života. Ale mnohem více dní necítíme naplno Boží přítomnost. Ať v těchto dnech pamatujeme na ty krásné okamžiky, kdy jsme Mu byli otevření a On nám dal pocítit Svou lásku.“ Jednu ze svých hor Tábor jsem prožil tehdy opět zde...
